neděle, 20. duben 2003

Bernarda Fink v Brně

Napsal(a) 

Druhý abonentní koncert Malého symfonického cyklu, konaný ve dnech 8. a 9. 1. v brněnském Janáčkově divadle, věnovala Státní filharmonie Brno japonské vládě jako výraz poděkování za udělení grantu v roce 2000 pro nákup orchestrálních nástrojů firmy Yamaha. Slavnostní večer byl zahájen známou skladbou Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy z roku 1965. Nedávno zesnulý Luboš Fišer, spjatý zejména s tvorbou pro film a televizi (seriál Chalupáři), se volně inspiroval Dürerovým grafickým cyklem "Apocalipsis cum figuris". Melodicky a harmonicky vybudoval dílo na patnácti za sebou následujících kontrastních plochách, zvukově vytříbených, opřených o klasický instrumentář a s výraznými hudebními motivy. Petr Altrichter devítiminutový kus dirigoval nebývale stroze, neokázale, s úspornými gesty. Ze skladby vytěžil téměř maximum detailů, poutavých barevně i sónicky. Celkové vyznění díla mohlo být zážitkem, kdyby ovšem jednomu z houslistů asi v sedmé minutě skladby nezazvonil mobilní telefon. Dirigent situaci obdivuhodně zvládl, s přísnou koncentrací řídil orchestr až do posledních tonů závěrečné mohutné gradace žesťů (1. repríza). Hvězdou večera se stala mezzosopranistka Bernarda Fink proslulá spoluprací se světovými orchestry a dirigenty, s řadou písňových večerů na předních pódiích světa včetně New Yorker Carnegie Hall, Londoner Wigmore Hall, Sydney Opera House i pražského Rudolfina; vystupovala také z Českou filharmonií. V roce 2002 se na trhu objevila její nahrávka Matoušových pašijí (Teldec) pod taktovkou Nikolause Harnoncourta oceněná Grammy Award, v dubnu téhož roku vydala Fink písně Roberta Schumanna u Harmonia mundi. Zpěvačka širokého repertoárového záběru od baroka po dvacáté století se představila s Písněmi na slova Mathildy Wesendonkové Richarda Wagnera. Sytým, sametově hřejivým, niterně procítěným hlasem zpívala písně poetického, meditativního charakteru (Anděl, Stůj tiše ). Kultivovanou expresivitu technicky dokonalého volumenu projevila v písních Ve skleníku, Bolesti a Sny . Výtečná spolupráce Altrichtera s Bernardou Fink se projevila v působivých tempech, po dynamické stránce orchestr zpěvačku bohužel ne jednou zastínil.

Do Beethovenovy Symfonie č. 3 Es dur op. 55 "Eroica" promítl dirigent výrazové změny temp s úsilím podepřít ideu heroičnosti a monumentality, ne vždy se mu to ovšem dařilo. Zejména první dvě věty téměř utonuly v sérii často zatěžkávaných větších úsecích, symfonie až pateticky usedla. V částech Scherzo a Finale se dirigentovi barevně i zvukově podařilo rozzářit její honosnost v reprezentativní podobě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.