Letošní zářijový musikfest berlin (ano, píše se nekonformně s malými písmeny) pokračoval v několikaletém trendu postupného přesunu zpět k mnohaleté podobě původních Festwochen. Ústředním dějištěm přejmenovaného festivalu je budova Filharmonie s jejími dvěma akusticky výbornými sály a dramaturgickým těžištěm znovu orchestrální složka s obnovenou spoluúčastí berlínských orchestrů (především „domácích“ Berlínských filharmoniků, kteří jsou i spolupořadateli musikfestu) a s hostováním řady zahraničních orchestrů první kategorie. Na 20 koncertech letošního musikfestu hostovala řada orchestrů (Boston Symphony s Jamesem Levinem, Koninklijk Concertgebouworkest Amsterdam s Bernardem Haitinkem, drážďanská Sächsische Staatskapelle s novým šéfem Fabio Luisim, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks s Marissem Jansonsem) a vystoupilo i pět berlínských orchestrů se svými šéfdirigenty – kromě dvou programů BPO se Sirem Simonem Rattlem (přičemž každý z nich byl opakován třikrát za sebou!) i Konzerthausorchester (dřívější Berliner Sinfonie-Ochester) vedený Lotharem Zagroskem, Deutsches Sinfonie-Orchester s novým šéfem Ingo Metzmacherem, Rundfunk-Sinfonieorchester s Markem Janowskim a na závěrečném koncertě berlínská Staatskapelle s dirigentem Gustavo Dudamelem a svým šéfem Danielem Barenboimem jako sólistou (Bartók).
Nástupní elán dnešního intendanta dr. Joachima Sartoria s přesunem festivalu do netradičních prostor připomněl vstupní koncert s provedením téměř šestihodinového II. smyčcového kvartetu Mortona Feldmana, konaný v Radialsystem V, novém kulturním centru poblíž Ostbahnhofu vytvořeném přestavbou vybombardované čističky odpadních vod, které se stává jedním z významných berlínských kulturních prostorů – hudba ze sálu zde byla zároveň přenášena na terasu na břehu Sprévy, což při rozsahu a typu skladby vytvářelo jistě příjemnější zážitek než souvislý poslech v uzavřeném prostoru. A tradiční výrazný akcent na hudbu 20. století festivalu zůstal, i když letos podstatně soustředěný na první třetinu století – pod vedením nového dramaturga Winricha Hoppa se těžištěm letošního ročníku stal francouzsko-americký svět tvorby Debussyho, Vareseho a Ivese.
Z Debussyho zazněly kromě málo slýchaného Utrpení sv. Šebestiána (na které jsme v Praze ale právě měli letos štěstí) a ještě méně slýchané taneční legendy Khamma (1911/12) jeho Hry , Moře , Obrazy , Nokturna a instrumentace Šesti antických epigrafů , Varese byl bohatě zastoupen pěti díly – Ionisation , Intégrales , Déserts , Amériques a Arcana . Z Ivesových orchestrálních skladeb pak vedle Three Places in New England byla provedena čtyřvětá Holidays Symphony , předehra Robert Browning a 3. symfonie . I v ostatním symfonickém repertoáru převažovala hudba fin-de-siecle a první třetiny 20. století, vytvářející okolí k centrálním autorům: Busoni (Sarabanda z Doktora Fausta a houslový koncert ), Chausson (Poeme de l0amour et de la mer ), Mahler (7. symfonie ), R. Strauss (Heldenleben a Alpensinfonie ), Sibelius (4. a 5. symfonie ), Ravel (klavírní koncert a La Valse ), Bartók (Koncert pro orchestr , Podivuhodný mandarín a 1. klavírní koncert ), Stravinskij (vokální Zvezdoliki věnované Debussymu).
Starší hudby bylo minimum (například Dvořákova 9. symfonie a Klavírní koncert ), z poválečné hudby zazněl Šostakovič (13. symfonie ), orchestrální Three Illusions , které napsal v 96 letech (!) Elliott Carter a skladba Wolfganga Rihma Form/Zwei Formen pro větší komorní soubor.
Obohacením musikfestu byly především premiéry festivalu: operní novinka Hanse Wernera Henzeho Phaedra ve Staatsoper Unter den Linden a třídílný cyklus Lichtung III portugalského, v Paříži žijícího skladatele E. Nunese.
Henze pokračuje Phaedrou v řadě svých tematicky rozmanitých komorních oper; zde zvolil k realizaci antické látky rozvinuté volným pokračováním (text Christian Lehnert) ansámbl 5 vokálních sólistů a 23členný instrumentální soubor s převahou dechů. Nároky expresivně pojatých sólových partů jsou enormní (zcela extrémní pak u role Artemis, kde autor požaduje kontratenor přecházející do barytonové polohy a zpět!), ale bytostně vokální. 81letý Henze zde do jisté míry projasnil a zjednodušil svůj hudební jazyk, nicméně odevzdal stále ještě úctyhodně energickou, propracovanou a scénicky účinnou partituru s řadou zvukově pozoruhodných a výrazově silných momentů, překvapil i integrací elektronického zvuku na výrazných místech (závěr!). Titulní roli měla původně zpívat Magdalena Kožená; po jejím odřeknutí postoupila na premiérové místo Maria Ricarda Wesseling a sklidila velký úspěch, stejně jako další sólisté, především Marlis Petersen (Aphrodite) a John Mark Ainsley (Hippolyt), a jako zkušený ensemble modern řízený Michaelem Boderem. Režie Petera Mussbacha nutila zpěváky ke křečovité expresivitě a místy i nefunkčně náročným fyzickým výkonům, zato výprava Olafura Eliassona, pracující s velkoplošnými zrcadlovými efekty, vykouzlila v tradičním divadelním prostoru řadu symbolicky propracovaných a opticky vděčných momentů.
Emmanuel Nunes (* 1941) patří do okruhu autorů pařížského IRCAMu, nejen technicky, ale i esteticky; na musikfestu zazněl poprvé souborně třídílný celek jeho 80 minutového cyklu Lichtung. Jde o Nunesův opus magnum; komorní sál Filharmonie byl ozvučen desítkami reproduktorů prostorově rozšiřujících zvuk velkého komorního souboru s bohatě zastoupenými bicími a dechovými nástroji (MusikFabrik řízený Peterem Rondelem za podpory IRCAMské techniky) o živě snímanou a upravovanou složku. Jednotlivé díly cyklu se valí hustě a barvitě v kompaktním zvuku a intenzivním dění, teprve v závěru třetího dílu autor zřidnutím sazby a snížením dynamiky připraví závěrečnou pointu.
Organizátoři si po skončení festivalu pochvalovali jak návštěvnost (95 %!), tak i získání nových posluchačských vrstev díky výhodným cenám předplatného i nejlevnějších lístků od 10?-?15 eur. Obojí lze festivalu založeném na kombinaci hudby 20. století a světové interpretační špičkové kvality jen přát (a tiše závidět).
