Berlín v Prazefoto: © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek
Koncert Berlínských filharmoniků , festivalová tečka a závěr Pražského jara (4. 6.), předčil vše, co bylo a je možno běžně v Praze slyšet. Mahlerově Šesté symfonii se dostalo tak neuvěřitelně dokonalého výkladu – hráčsky i ve výraze a náladě, že pozorný a vnímavý posluchač musel skutečně jen zůstat v úžasu nad tím, co je možné vytěžit z orchestrální hry, z pozornosti, umu a ochoty členů orchestru. Simon Rattle pojal skladbu víc jako absolutní než jako programní hudbu. Od první věty byla ve hře tělesa zřetelná uvolněnost. Umožňuje modelovat průběh, měnit míru závažnosti, dotvářet významy. Za zmínku stojí nádherně zklidněné intermezzo, místa až impresionistická, ale také sytý a určitý zvuk. V druhé větě vynikla měkká dynamika dosahující až k absolutně spolehlivým a obsažným třem „p“, žesťová sóla, souzvuk dřev, opět idyla se zvonci... Třetí věta, útržkovitá, těkavá, držela přes tyto parametry skvěle pohromadě. Až čtvrtá věta přinesla ohlasy tragiky, k neoficiálnímu názvu symfonie patřící téměř povinně. Opět byl ovšem prostor i na měkoučké souzvuky žesťů, pak nicméně i na vzestupy a vypětí, na patos, na proslulé údery obrovské dřevěné palice... V paměti utkvěl jeden okamžik, kdy se jakoby před očima náhle promítal zpomalený film. A nebo mnohé okamžiky, kdy dirigent viditelně a téměř nestandardně věnoval péči plnému dokončení nějakého motivu nebo fráze, aby tato vnitřní linka nezapadla, zatímco zbytek aparátu už byl samostatně dál. Simon Rattle má zcela jedinečnou schopnost vyhmátnout podstatné a prodat to. Jeho orchestr současně působí, jako by měl neomezené možnosti. Mahlerovu hudbu cítí Rattle spíše romanticky než vizionářsky a avantgardně, i když nepřišla zkrátka ani rozporuplnost a heroická naléhavost komplikované partitury. Byl vpravdě hudebním režisérem celého provedení. Hudba se dá hrát bezmyšlenkovitě, bezděčně, bezduše, hloupě. A nebo naopak tak, jak hráli Berlínští Mahlerovu „Tragickou“ – přesně, angažovaně, krásně a oduševněle. Byli na přehlídce interpretačního umění skutečně tím nejlepším na konec. Vzbudili v připraveném posluchači svým objevným a vědoucím přístupem dojem, že skladbu slyší vlastně poprvé, nebo přinejmenším novýma ušima. Ale i ti ostatní vycítili, že byli svědky světového výkonu. Jeho korunou bylo půlminutové významné ticho, které Rattle dokázal udržet po doznění posledních tónů.
