neděle, 14. srpen 2011

Berlín v Praze

Napsal(a) 

Berlín v Praze, foto © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek Berlín v Prazefoto: © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

Koncert Berlínských filharmoniků , festivalová tečka a závěr Pražského jara (4. 6.), předčil vše, co bylo a je možno běžně v Praze slyšet. Mahlerově Šesté symfonii se dostalo tak neuvěřitelně dokonalého výkladu – hráčsky i ve výraze a náladě, že pozorný a vnímavý posluchač musel skutečně jen zůstat v úžasu nad tím, co je možné vytěžit z orchestrální hry, z pozornosti, umu a ochoty členů orchestru. Simon Rattle pojal skladbu víc jako absolutní než jako programní hudbu. Od první věty byla ve hře tělesa zřetelná uvolněnost. Umožňuje modelovat průběh, měnit míru závažnosti, dotvářet významy. Za zmínku stojí nádherně zklidněné intermezzo, místa až impresionistická, ale také sytý a určitý zvuk. V druhé větě vynikla měkká dynamika dosahující až k absolutně spolehlivým a obsažným třem „p“, žesťová sóla, souzvuk dřev, opět idyla se zvonci... Třetí věta, útržkovitá, těkavá, držela přes tyto parametry skvěle pohromadě. Až čtvrtá věta přinesla ohlasy tragiky, k neoficiálnímu názvu symfonie patřící téměř povinně. Opět byl ovšem prostor i na měkoučké souzvuky žesťů, pak nicméně i na vzestupy a vypětí, na patos, na proslulé údery obrovské dřevěné palice... V paměti utkvěl jeden okamžik, kdy se jakoby před očima náhle promítal zpomalený film. A nebo mnohé okamžiky, kdy dirigent viditelně a téměř nestandardně věnoval péči plnému dokončení nějakého motivu nebo fráze, aby tato vnitřní linka nezapadla, zatímco zbytek aparátu už byl samostatně dál. Simon Rattle má zcela jedinečnou schopnost vyhmátnout podstatné a prodat to. Jeho orchestr současně působí, jako by měl neomezené možnosti. Mahlerovu hudbu cítí Rattle spíše romanticky než vizionářsky a avantgardně, i když nepřišla zkrátka ani rozporuplnost a heroická naléhavost komplikované partitury. Byl vpravdě hudebním režisérem celého provedení. Hudba se dá hrát bezmyšlenkovitě, bezděčně, bezduše, hloupě. A nebo naopak tak, jak hráli Berlínští Mahlerovu „Tragickou“ – přesně, angažovaně, krásně a oduševněle. Byli na přehlídce interpretačního umění skutečně tím nejlepším na konec. Vzbudili v připraveném posluchači svým objevným a vědoucím přístupem dojem, že skladbu slyší vlastně poprvé, nebo přinejmenším novýma ušima. Ale i ti ostatní vycítili, že byli svědky světového výkonu. Jeho korunou bylo půlminutové významné ticho, které Rattle dokázal udržet po doznění posledních tónů.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.