středa, 6. duben 2016

Berg na cestách

Napsal(a) 

Orchestr BERG, foto Karel Šuster Orchestr BERGfoto: Karel Šuster

Orchestr Berg ve svém letošním cyklu pokračuje v exkurzích do temnějších psychedelických vod. Po březnovém koncertě, na němž zazněl Professor Bad Trip Fausta Romitelliho se 5. dubna v klubu Roxy rozezněla suita z opery Lost Highway (2003) od rakouské skladatelky Olgy Neuwirth. Film Davida Lynche, který byl opeře předlohou, má výrazný soundtrack a hudba v něm hraje zásadní roli při vytváření atmosféry, skladatelka tak stála před dilematem, zda zůstat ve vleku originálu, či se od něj důsledně odstřihnout. Dospěla ke střední cestě, kdy je hudba její opery značně odlišná, ale spojení s předlohou je udrženo skrze občasné útržky zvuků z filmu nebo hudební citace. Suita, kterou si Berg vybral, pochází z roku 2008 a je složena z instrumentálních pasáží opery. Orchestr je tu doplněn elektronikou, k niž se v úvodu přidal trochu rušivě místní bar a borduny jeho chladniček.Ty naštěstí brzy ustaly. Hudba Olgy Neuwirth si pohrává s prolínáním různých textur, někdy volně plynoucích, jinde komplikovaně rytmizovaných. Umí mistrovsky sochat hudební atmosféry – zvláště pokud má jít o atmosféry zneklidňující a tísnivé. Elektronika v podobě syntetických ploch, šumů a ruchů byla přítomná po velkou část trvání skladby, až se mi chvílemi zdálo, že je jedno, co hrají nástroje, protože elektronická deka vše sjednotí. Takové pocity naštěstí netrvaly příliš dlouho. Spřádání náladových zvukových ploch narušovala místa, kde jako by se ke slovu draly cizorodé druhy hudby – v nejsilnější z nich se disonantními vlnami proplétalo jazzové frázování kontrabasu a dechů, snad jako odkaz na jazzovou kapelu, v niž hraje protagonista filmu. Jindy zase z reproduktorů vyskočil Lou Reed a jeho píseň This Magic Moment (zní i ve filmu), elektronicky zkreslená a potrhaná.

Po pauze, dosti dlouhé kvůli gruntovní přestavbě pódia, dostal prostor argentinsko-německý klasik 20. století, Marucio Kagel. Po nezdravých náladách tandemu Lynch-Neuwirth došlo na optimistické vize cestování a hudební ironii. Zatímco Olga Neuwirth tkala souvislý proud hudby, Kagel pracuje s jasně vyprofilovanými epizodami a ostrými střihy. Die Stücke Der Windrose je osmidílný cyklus z přelomu 80. a 90. let, jehož osm částí nese jména podle světových stran. Berg si zvolil Jihozápad a Sever (shodou okolností má Jihozápad na programu o týden později také Brno Contemporary Orchestra). Skladba je určena pro devítičlenný „salónní orchestr“ zahrnující i akordeon a hráče na bicí a je jakýmsi fiktivním hudebním cestopisem. Každá z částí je inspirována určitými zeměmi a jejich hudbou, ovšem ne tou skutečnou, spíše tou, kterou si Kagel představoval na základě všelijak zprostředkovaných zkušeností. Jihozápad nás má přenést od mexického pobřeží přes tichomořské ostrovy na Nový Zéland, což činí za pomoci bubnů, bambusových chřestítek a troubení na mušli (tu tedy bylo v případě Bergu bohužel více vidět než slyšet). Do těchto pseudoexotických prvků vstupují klasické nástroje s hudbou občas jednoduše harmonickou až oddechovou, s náznaky tanečních rytmů, jindy s disonantnějšími harmoniemi. Cesta na sever je inspirována vzpomínáním na četbu o sibiřských šamanech a jejich rituálech. Opět se tu tlouklo na buben, ovšem tentokrát ne tanečně, ale jako v jakémsi tajemném rituálu, šustilo se igelitovým pytlem, lila se voda a lámala se polystyrénová deska (praskání ledu?). Celkově hudba skutečně působila chladněji, temněji, s pomalejšími tempy s pištivými flažolety kontrastujícími s basováním klavíru.

Každá polovina koncertu kladla na orchestr jiné nároky a v obou lze říci, že Berg pod vedením Petera Vrábela obstál se ctí. Potvrdil také šťastnou dramaturgickou ruku a schopnost nalákat publikum, ovšem také podle mého přehnanou potřebu nabídnou divákům vždy něco navíc. Tentokrát to bylo promítání detailů z filmu Lost Highway na stěny klubu během skladby Olgy Neuwirth a dekorace v podobě stojacích lamp a kostýmy u Kagela. Jako by hudba nebyla sama o sobě dost dobrá. Naštěstí byla.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.