úterý, 1. listopad 2016

Berg a klášterní ambient

Napsal(a) 

Foto Karel Šuster Foto Karel Šuster

Slovo Loomine, které dal Orchestr Berg do nadpisu svého koncertu 31. října v pražském Anežském klášteře, se zdá jasně signalizovat cosi o světle. Iluminace, luminiscence, ilumináti. Chyba lávky! Znamená to estonsky „tvorba“. A tvorba estonského skladatele Erkki-Svena Tüüra tvořila dvě třetiny první poloviny události v goticky klenutém klášterním prostoru. Orchestr Berg nastoupil pouze ve smyčcovém obsazení, jen barikáda z gongů a tympánů na straně pódia signalizovala, že dojde i na změnu.

První na řadě byla krátká Tüürova kompozice Aqua z roku 2003, která dělala svému názvu čest: dlouhé plochy se plynule proměňovaly v tekuté skluzy či pozvolné vlny, přesně odstupňované kroky se mísily s hladkými glissandy a celkový dojem tekutosti byl příjemný. Druhým Tüürovým dílem na programu byl triptych Action–Passion–Illusion, o deset let starší než Aqua. Prostřední část ji zasněnou náladou, pomalým tempem a klouzavostí docela výrazně připomínala. Obě krajní části naopak překypovaly energií, a byť neobsahovaly žádné historické odkazy a citáty, jako by v nich bylo něco z hybnosti barokní hudby. Šlapající basové linie a nad nimi svižné úprky houslí. K dokonalému vyznění chyběla o něco disciplinovanější souhra orchestru, při níž by ony rychlé běhy měly ostřejší kontury. Možná i bohatý dozvuk sálu přispěl k lehké rozmazanosti těchto částí.

Foto Karel Šuster Foto Karel Šuster

Mezi dvě estonská díla byla vložena skladba Âkâsha, kterou napsala litevská skladatelka Egidija Medekšaitė v roce 2015. Âkâsha, podle autorčina komentáře citujícího Svámího Vivékánandu, významného propagátora jógy na Západě, představuje „všudypřítomnou všepronikající podstatu.“  Zvuk se tu rodil z téměř neslyšného tření smyčců o neznělé části nástrojů a vzniklý šum se pomalu proměňoval v konvenčnější tóny, rozvrstvené do různých témbrů. Tremola, flažolety, sul ponticella, čisté tóny, to všem zde plynulo a slévalo se do stále kompaktnějšího proudu. Výsledkem byla ambientní plocha bez dramatu, což není myšleno jako kritika. Možná by na delší ploše Akaša vyzněla o něco silněji, takto šlo spíše o ochutnávku instrumentačních schopností.

K ambientu se v textu ke své skladbě výslovně přihlásil Martin Klusák, jehož Předjaří si v Anežském klášteře odbylo svou světovou premiéru. Klusák je autorem nejen hudby, ale také filmu, který má být se zvukovou složkou pevně provázán a vytvářet „různé vztahy a kontrapunkty“. Smyčcový orchestr obohatili dva hráči na perkuse, jimž dominovaly gongy, zvony a tympány (v jednom místě se k bubeníkům přidali i orchestrální hráči klepající na dřevěné krabice) a zvuková stopa kombinující přírodní i elektronické zvuky. Půlhodinová kompozice byla rozdělena do několika epizod, jasně odlišených v obraze i zvuku. Dojem z nich byl rozkolísaný. Často šlo skutečně o zdařile vysochanou plochu, která podněcovala představivost, v některých pasážích ale přednatočené zvuky natolik dominovaly (například basové hučení v úvodu), že bylo vlastně jedno, co k tomu orchestr hraje. V některých epizodách byla zase propojenost s hudbou až příliš doslovná: Ptáci poletující na obloze nebo vločky ženoucí se proti jedoucímu autu (tak mi to alespoň připadalo) měly zvukový  doprovod natolik ilustrativní, až byl vlastně zbytečný. Jiné části naopak balancovaly vydařeně a ukázaly, jak s jednoduchými prostředky dosáhnout hypnotického efektu.

Martin Klusák, foto Karel Šuster Martin Klusákfoto: Karel Šuster

Medekšaitė i Klusák ukázali, jak estetika ambientní hudby, hudby bez dramatické výstavby rezonuje mezi současnými skladateli. Myšlenky, které hudebníci vesměs vycházející z neakademických kruhů formulovali v sedmdesátých a osmdesátých letech (Brian Eno jako nejslavnější z nich), směřovaly k větší svobodě posluchače, který se může rozhodnout, na které prvky hudby se zaměří nebo zda ji nechá jen tak plynout jako podkres. To je v konfliktu s obvyklým chápáním vážné hudby, kde očekáváme, že posluchač se má nechat skladatelem vést a sledovat jeho záměr. Zatímco například u skladatelů z německého sdružení Wandelweiser jde o redukci skladatelského ega, ve dvou případech na koncertě Bergu vedlo spojení s ambientem spíše přes podobnou zvukovou paletu.

Sezonu zakončí Berg 29. a 30. listopadu v divadle Ponec, kde propojí hudbu Michala Nejtka s fyzickým divadlem Spitfire Company.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.