119. sezonu Českého spolku pro komorní hudbu zahájilo 7. října v Dvořákově síni Rudolfina Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer , Štěpán Ježek , Jiří Pinkas , Štěpán Doležal ). Nejprve zahráli Smyčcový kvartet B dur „Lovecký“ K 458 Wolfganga Amadea Mozarta. Allegro vivace assai zaznělo v bohaté dynamice s nádhernými pp a stylovou vytříbeností, Adagio se neslo lehounce jako dívčí dech a Allegro assai mělo typický mozartovsky bezstarostný vtip. Pokud bych chtěl být protivným dědkem, vytkl bych primáriovi častou nezřetelnost konce svižných šestnáctin druhého taktu věty, které se v akustice Rudolfina ztrácely v následující osmině. Mnozí je proto hrají spíše artikulovaným spiccato. Pět kusů pro smyčcové kvarteto Ervína Schulhoffa (1894–1942) je v kontextu české hudby mimořádné dílo mimořádného českého Němce, svým významem a originalitou srovnatelného s Kafkou v kontextu české literatury. Byl otevřeným odpůrcem nacistů, kteří jej nakonec zavraždili a evropské umění tak jako i v jiných případech připravili o již nikdy nestvořená díla velkého talentu. Jednotlivé části pětidílné skladby jsou zřetelně kontrastní. Violou začínající svižné Alla valse viennese následuje Alla serenata podobná něžné ukolébavce s vášnivým středem a množstvím barevných efektů pizzicato, col legno či sul ponticello. Čtyřdobá Alla Czeca s náhle „useklým“ koncem má temperament téměř alla Italia, v Alla tanga milonga opravdu zavane smyslná argentinská růže, Alla tarantella je tónová smršť odpovídající svému názvu. Schulhoffův hudební jazyk je velmi osobitý, jeho přístup – byť v jiné podobě a z jiného prostředí – mi zde připomínal svět Daria Milhauda. Provedení Bennewitzovců bylo dokonalé. Smyčcový kvintet C dur op. Posth. 163 Franze Schuberta je dílo plné lyrické touhy, smutku i tragiky opuštěného člověka s blížící se smrtí. Schubertova genialita posluchače zasahuje především nezaměnitelnou výstižností dvou violoncellových hlasů. Pergamenščikovův žák a vítěz několika mezinárodních soutěží, německo-japonský violoncellista Danjulo Ishizaka byl Bennewitzovu kvartetu ideálním partnerem v mistrném a přesvědčivém zvládnutí tohoto krásného, ale nesmírně náročného díla. S nadšeným publikem se umělci vtipně rozloučili několika chorálovými takty J. S. Bacha. Tento večer potvrdil, že Bennewitzovo kvarteto patří do evropské kvartetní elity.
