Společnost Bellamaya, pořadatel operního gala koncertu, nabídla Pražanům bohaté hudební menu: čtyři špičkové pěvce, vynikající orchestr, pomalu už legendárního dirigenta Jiřího Bělohlávka a atraktivní program. Největším magnetem byla mezzosopranistka Dagmar Pecková , které se několik týdnů před tím narodila holčička Dorothea. Některé světové superhvězdy sklouznou při podobných charitativních akcích k tomu, že s nimi zpívají umělci o třídu horší, aby pak tím víc vyniklo jejich umění. Jako své hosty si Pecková přizvala umělce (barytonisté Ivan Kusnjer a Roman Janál a tenorista Valentin Prolat ), kteří jí byli více či méně rovnocennými partnery. Při takovéto pěvecké munici musel být výsledek celkově uspokojivý. Diskutovat tedy lze pouze o dílčích věcech. Například o tom, že Mozartův Cherubín vzhledem k posouvání hlasu Dagmar Peckové spíše do altové polohy již není tak ideální jako před lety, že světlý a spíše subtilní Prolatův tenor měl tendenci v Mozartovi (Cosi fan tutte ) k nečekané forzi a zbytečné expresivitě na úkor intonace, že part Almavivy z Figarovy svatby není pro Kusnjera tím pravým šálkem kávy. Naproti tomu jeho podání Tausendmarka z Braniborů v Čechách bylo skvělé. Ovšem vrcholem večera byla Santuzza Dagmar Peckové. Dramatičnost a vášeň i pěvecká poloha Mascagniho Sedláka kavalíra mě, musím přiznat, okouzlila minimálně stejně jako Carmen . Když už jsem zmínil Carmen, Valentin Prolat se vyrovnal s Donem José, jak nejlépe mohl, a těžko bychom dnes hledali v Čechách lepšího, ale bohužel typ jeho hlasu má do ideálního představitele této role typu Plácida Dominga dost daleko. Totéž platí i pro jeho Lenského (Evžen Oněgin ). Roman Janál prokázal, že je schopen zpívat na vysoké úrovni jak Giovanniho (Don Giovanni ) nebo Guglielma (Cosi fan tutte ), tak Oněgina (Evžen Oněgin ). Pražská komorní filharmonie spěje zdá se čím dál tím více k typu univerzálního orchestru, schopného bez problémů zahrát jak Glucka nebo Mozarta, tak doprovodit romanticky vypjaté operní árie. Přesto však svět Mozarta je mu o poznání bližší než Georges Bizet. Na závěr projevilo publikum svou spokojenost bouřlivými ovacemi.
