Pravými benátskými barvami zářil koncert souborů Ensemble Inégal a La Fenice , které pod vedením Adama Viktory představily program z benátské duchovní tvorby raného baroka (5. 2., kostel sv. Šimona a Judy). Pečlivě vybraný repertoár byl sestaven do struktury nešpor (in festo unius martyris), přičemž původní kontext skladeb byl ještě umocněn použitím chorálních antifon. Známá, ale rozhodně neoposlouchaná a stále okouzlující díla Claudia Monteverdiho se střídala s žalmy a hymny G. A. Rigattiho, F. Cavalliho a G. Finettiho. Večeru suverénně dominovala dvojice sopránů – Gabriela Eibenová a Hana Blažíková , a to částečně nechtěně, neboť slečna Blažíková oproti původnímu plánu zastupovala onemocnělého Jaroslava Březinu v Monteverdiho Confitebor (a due voci con due violini) , což bylo ovšem odškodnění vzorové. Z pánů na sebe nejvíce upozornil barytonista Tomáš Král , zejména zdařilým sólem v závěrečném Rigattiho Magnificat . Mezi nejpůsobivější čísla večera patřilo jedinečné Monteverdiho Beatus vir (šestihlasé, s ostinátním basem), kdy recenzent želel pouze umístění zpěváků v hloubce presbytáře. Přestože byli zpěváci na praktikáblech, virtuozitu některých pasáží (zde i v jiných skladbách večera) mohla ocenit jen část publika v tomto krásném, leč akusticky problematickém auditoriu. O to více ovšem vynikala impresivní tutti, barvy celého ansámblu a pečlivá deklamace. Formální struktura (mnohoúsekovost, časté střídání metra) a realizace těchto skladeb v opravdu slavnostním obsazení, navíc rozprostřeném po celé šířce pódia, hrozí nebezpečím výkyvů tempa. Až na několik drobností (například v jedné z rychlých částí Rigatiho Dixit Dominus s množstvím virtuózních pasáží začínajících na lehkou dobu) se však panu Viktorovi podařilo tato úskalí zdárně překonat. Převážně vokální koncert doplňovaly (takzvané in loco antiphonae) dvě cenné skladby instrumentální: Toccata undecima G. Gabrieliho a Sonáta a 8 in due cori málo známého Francesa Uspera (1561 – 1641), v níž měli posluchači možnost obdivovat zcela „nerušeně“ umění instrumentálních sólistů, zejména obou cinkenistů (Jean Tubery , Emmanuel Mure ), čímž ale nechce být nikterak snižováno umění obou houslistek a pozounistů. Jejich velká chvíle však přišla až v Magnificat, kdy pánové podali i „stylově nepoučenému“ posluchači omračující důkaz, že i na pozoun lze hrát jemně a s půvabem! Přestože spirituální rovinu programu krásně umocnilo i závěrečné chorální Benedicamus Domino , které choralisty řídící Hassan El-Dunia velmi citlivě „prodloužil“ do ticha vybízejícího k meditaci, nadšené publikum si po prvním vydechnutí okamžitě vyžádalo přídavek, jímž se stalo neméně strhující Monteverdiho Laetatus sum .
