V letošním osmnáctém ročníku cyklu Barokní podvečery se soubor Collegium Marianum soustředí zejména na prolínání italského a francouzského stylu. Jak už jsme u tohoto ansámblu zvyklí, nechybí při tom dotyk liturgie ani vůně divadelních líčidel. To první nabídli hudebníci jak se sluší a patří v postní době, na jeviště se vypravili až v čase májovém. Tentokrát se tématem stala rozverná benátská noc s příměsí francouzské elegance a svůdnosti. Taneční střevíčky si v pražském Divadle ABC obula Gudrun Skamletz, s níž soubor spolupracoval poprvé v roce 2008 na představení Taneční mistr.
Karnevalový program s názvem Forlane není úplnou novinkou, v premiéře byl uveden na jubilejním ročníku festivalu Concentus Moraviae před třemi lety, kdy umělecká vedoucí ansámblu Jana Semerádová vyslovila v rozhovoru pro HARMONII přání, aby představení žilo dál. Nyní zřejmě nastal čas příhodný k projektu se vrátit a při zachování základní myšlenky – navštívit slavnosti v Benátkách a v Paříži – namíchat autory i skladby zase trochu jinak. Pod zkušeným vedením Jany Semerádové to nemohlo dopadnout jinak než skvěle.
Orchestr v jednotně černém oblečení se v průběhu večera přeskupoval jako stíny v odlesku slavnostního ohňostroje a přesouval se po jevišti – vyjma skupiny basso continuo – tak, aby s tanečnicí tvořil vzájemně se ovlivňující symbiotický útvar. Činil tak s elegancí postrádající křiklavou teatrálnost, která by tomuto souboru neslušela a do které se naštěstí nenutí. Jindy pohybově výrazná Jana Semerádová nedala tentokrát plný průchod svému temperamentu, aby zachovala navozenou atmosféru a aby mohla více vyniknout sólistka, která si záhy podmanila celé hlediště. Není divu, protože výrazový, pohybový a choreografický rejstřík Gudrun Skamletz je skutečně pozoruhodný. Dokáže s ladnou důstojností dostát všem pravidlům barokního tance, což ukázala zvláště v působivě ztvárněné rekonstrukci passacaille z opery Armide Jeana-Baptisty Lullyho, za pár vteřin se z královny proměnit v klauna, ptáka, španělskou vědmu, poškádlit hudebníky, komunikovat s publikem a neztratit snad ani na vteřinu svou taneční graciéznost. Zároveň se nebojí opustit zcela historicky poučenou interpretaci a nabídnout publiku prvky moderních tanečních technik, jež do hudebního kontextu zapadají s okouzlující samozřejmostí. Své vystoupení zakončila snovou taneční etudou na Flétnový koncert g moll Antonia Vivaldiho La notte, jejíž první věta nese podtitul „Fantasmi“ a věta závěrečná „Il sonno“. Pochvalu si zaslouží i jednoduché, nápadité kostýmy Chantal Rousseau.
Vyrovnané hře orchestru vévodila jako obvykle téměř dokonalá flétnistka (a příležitostná perkusistka) Jana Semerádová s nonšalantně zavěšenou „zobcovkou“ za pasem a mimořádným citem pro taneční rytmy, výtečná houslistka Lenka Torgersen, kterou je vždy radost poslouchat, sluší se zmínit i houslistku a violistku Magdalenu Malou, brilantního violoncellistu Petra Hamouze a „continuový“ poklad Sebastiana Knebela za cembalem.
My v hledišti, místy poněkud zmatení, neboť naše jediné vodítko – tištěný program – pohltila divadelní tma, jsme doplňovali atmosféru zcela spontánním, nahodilým potleskem, jako bychom byli v jiném čase a na jiném místě svědky nočního pouličního představení (navíc bez prostoru na „pěkné“ koncertní kašlání). Collegium Marianum očividně, díky Bohu, neztrácí po dvaceti letech dech.
