Jako bájný pták Fénix se benátské Teatro La Fenice zrodilo z popela po katastrofálním požáru před několika lety, kdy zůstaly jen obvodové zdi, do nebývalé krásy. Rekonstrukce se do detailu držela původního stavu, pouze technické zázemí a hlavně jevištní technika jsou jedny z nejmodernějších. Provoz divadla byl zahájen v listopadu loňského roku Verdiho Traviatou . Divadlo funguje stagionovým způsobem a kromě oper a baletů uvádí velmi často filharmonické koncerty se špičkovými světovými umělci. Dne 11. června řídil v nádherném hlavním sále koncert divadelního orchestru náš úspěšný mladý dirigent Tomáš Netopil . Na programu byl Dvořák, Mozart a Brahms. Po úspěšném uvedení Parsifala nastudovalo divadlo jako nejnovější titul operu Richarda Strausse Dafne . Mytologický příběh ctnostné rybářovy dcery Dafne, která odolává svodům pastýře Leukippa a boha Apollona a která se nakonec promění ve strom vavřínu, doprovodil skladatel krásnou hudbou s nesmírně náročnými pěveckými party. Renomovaný německý dirigent Stefan Anton Reck měl kromě velmi kvalitně hrajícího orchestru k dispozici několik vynikajících sólistů světové úrovně. Po pěvecké i herecké stránce se zhostila titulní role velmi dobře stále krásná americká sopranistka June Anderson . Její více než třicetiletá světová kariéra se samozřejmě částečně na vokálních dispozicích podepsala. Její hlas je ale o poznání temnější se silným dramatickým akcentem, a to ji přímo předurčuje pro závažné straussovské role. Výborně si poradila i s německou výslovností. Jejího nápadníka Leukippa zpíval zajímavě zabarveným tenorem s jistými a průraznými výškami dnes již hvězdný mladý italský pěvec Roberto Sacca . Nejobtížnějším a rozsahem největším mužským partem je postava boha Apolla, kterého Američan Scott MacAllister ztvárnil s maximálním nasazením a poradil si i s vražednými výškami, na které je tato role bohatá. Ke konci ale bylo přece jen slyšet v jeho hlase slabší únavu. Dobře se předvedli i představitelé rodičů krásné a ctnostné Dafne, německá pěvkyně Birgit Remmert a Daniel Lewis Williams . Sbor řídila Emanuela Di Pietro . Režie na západních operních scénách často vyhledávaného Angličana Paula Currana nebyla nijak nápaditá a s jednoduchou výpravou scénografa a kostyméra Kevina Knighta umožňovala zpěvákům soustředit se více na hudební projev. V závěru představení se veliké otáčecí jeviště složené z dalších menších různě se točících i v protisměru se zvedajících ploch nutilo přeskakující herce někdy až k artistickým výkonům. Rovněž světelná režie v současné scénografii velmi důležitá byla v první půli dvouhodinového představení běžícího bez pauzy poněkud fádní, ale pak nějak vše nabralo dech, a obzvláště scéna bouře vyšla velmi efektně. Po skončení opery nastaly veliké ovace a obecenstvo, velice vybraně oblečené, bylo skutečně nadšeno. Jestliže na takové úrovni probíhají i ostatní představení, můžeme italskému obecenstvu při mizerii v pražském operním životě jen závidět.
