neděle, 9. červen 2013

Benátky - Šest převleků Eliny Makropulos

Napsal(a) 

Robert Carsen Robert Carsen

Při své pouti světem zavítal duch Leoše Janáčka také do jedné ze svatyní operního umění, do slavného benátského operního domu Teatro La Fenice. Je to velké zadostiučinění, když sem pronikla opera Leoše Janáčka, uvědomíme-li si, že tehdejší šéf opery ND Karel Kovařovic dvanáct let váhal, než vpustil Janáčkův chef-d’œuvre Její pastorkyňu na naši první scénu. Ovšem nebýt zřejmě této slavné premiéry v roce 1916, zůstal by Leoš Janáček regionálním skladatelem, který by se už coby muž pokročilého věku asi ani nepouštěl do dalších kompozic oper, které dnes zdobí repertoár všech operních domů. A nejen to – tato díla spolu s Dvořákovou Rusalkou a stále ještě hranou Smetanovou Prodanou nevěstou postavila češtinu jako běžně zpívaný, byť značně obtížný jazyk vedle „mateřských“ jazyků operních veleděl.

V Benátkách zvolili Věc Makropulos. Režie se ujal Robert Carsen , který Janáčkovy opery inscenuje soustavně a vytváří tak díky svému osobitému režijnímu rukopisu nezastupitelný inscenační názor. Jistě, i Carsen v duchu současných režijních trendů aktualizuje, ale přitom se nikdy nezpronevěří smyslu díla, neprovokuje nějakými extravagancemi, ale hledá podstatu jednotlivých děl ve svébytných scénických obrazech. A aktualizace není jen pouhou daní dnešní inscenační módě, ale inspiruje ho k hledání průsečíku dobové podmíněnosti a nadčasových siločar jednotlivých tematických vrstev díla.

Ve Věci Makropulos ho zřejmě zaujala replika Eliny, že „nelze po 300 let s jedním jménem žít“, a tak hned v úvodu nechává v rychlém sledu Elinu Makropulos – zde coby slavnou operní divu Emilii Marty – zběsile střídat divadelní kostýmy. Jde z role do role, tak jako byla nucena měnit svá jména, zachovávajíc toliko iniciály E.M.. Z Eliny Makropulos se stává postupně Elian MacGregor, Eugenia Montez, Elsa Müller, Ekaterina Myškina a posléze Emilia Marty, která sedá před zrcadlo divadelní šatny, aby zde líčidly a parukou se snažila zakrýt příznaky hlásícího se stáří a tedy signály neodkladného konce života.

Na scéně pobíhají v zběsilém rytmu garderobiérky a kulisáci se štendry se zavěšenými divadelními kostýmy a operní divu převlékají z jednoho kostýmu do druhého vyměňujíce i paruky s různými náhlavci a kokrhely. Celý děj se odehrává v herecké šatně, kam se pomocí vozů umísťují poměrně masivní dekorační díly – v 1. dějství regály se spisy a nábytkem typickým pro advokátní kancelář, ve 2. dějství opulentní kulisy opery à la Turandot a ve 3. dějství hotelový pokoj s dominantní pyramidou Elininých kufrů a příručních zavazadel. Ano, tyto ukrývají doklady o jejím strastiplném životě: dopisy a všelijaké relikvie po jejích životních partnerech, které zřejmě střídala spolu se svými jmény. S jedním, kterého kdysi připravila o rozum, se setkává a Hauk-Šendorf je tu nejen bizarní postavou, ale i živoucím dokladem jejích proměn, s druhým ze svých ctitelů, svým „pravnukem“ Albertem Gregorem jedná jako s loutkou, dráždí ho a přitom stroze odmítá jeho vášnivé návrhy, aniž mu je ochotna podat vysvětlení, proč se zajímá o osud jeho dlouholetého soudního sporu.

Gabriele Ferro Gabriele Ferro

V Carsenově režii nadsázka dotváří poněkud bizarní příběh, režisér kombinuje expresivní jednání, realistické až naturalistické detaily se symbolickou hyperbolizací a nadčasovostí. V tomto duchu byla koncipována i scéna (Radu Boruzescu ) – na počátku volný prostor jeviště, do něhož vjížděly poměrně naturalistické prvky odpovídající situaci děje, obdobně propojovaly naturalismus v detailu s jistou pitoreskní nadsázkou i kostýmy (Miruna Boruzescu ), které přesně korespondovaly s charakterem i sociálním postavením té které postavy.

U Carsena je také na první pohled patrné vyhrocení motivace veškerého jednání hlavní postavy. V průběžném jednání Emilie Marty hraje roli jediná motivace: nalézt recept na elixír dlouhověkosti. Té nezáleží na tom, jak dopadne proces Gregor kontra Prus, ale usilovně hledá žlutou obálku, v níž je uložen recept na elixír života a kterou kdysi půjčila svému někdejšímu milenci Pepimu Prusovi, který ovšem proceduru prodloužení života nepřežil. Proto u Carsena již v advokátní kanceláři zběsile hledá ve fasciklech. Proto s takovou naléhavostí hledá řecké listiny u Gregora. Proto se snaží za cenu erotických protislužeb vymámit obálku z barona Pruse a jeho syna Janka, aby nakonec, když se jí podaří žlutou obálku nalézt, dospěla k názoru, že prodlužovat život coby nepřetržitou kalvárii a věčné trmácení slzavými údolími s marným pachtěním se po skutečném smyslu života nestojí za to. Nihilismus, v nějž vyúsťuje Carsenova inscenace, až zamrazí, ale nakonec ještě podtrhne Janáčkovu apoteózu života v časovém rozpětí, které je dáno člověku do vínku.

Jistým zklamáním ovšem bylo hudební nastudování. Dirigent Gabriele Ferro pojal Janáčkovu partituru příliš romanticky, zbavil dílo jeho typické polyrytmičnosti a úsečnosti, řada scén pak ztrácela při příliš volném tempu napětí a Janáčkovu emocionální vybičovanost. Teprve v hymnickém závěru se dirigent našel, vystavěl závěrečný monolog Eliny za doprovodu mužského sboru coby působivou panychidu o smyslu a poslání lidského života.

Obsazení jednotlivých rolí bylo ovšem vynikající. Ángeles Blancas Gulín jako Elina Makropulos vtiskla všem výstupům až démonickou sugestivnost, vyhrotila jednotlivé polohy role vždy v kontrastech citového prožitku a až cynické nadřazenosti a povýšenosti. Na jedné straně obnažila vnitřní vyprahlost, na druhé straně ozřejmila marnou touhu po naplnění života s přízrakem smrti, touhu po nepoznaných chvílích štěstí a okamžitých, prchavých pocitech lásky i hrůzu ze smůly lepící se na paty. V postavě Alberta Gregora zazářil Ladislav Elgr jak pěvecky, tak představitelsky. Vyhrotil expresivitu jeho jednání, obnažil jeho životní rozpolcenost, jeho snahu zaujmout za každou cenu, předvádět se, užívat si život naplno. Barona Pruse ztvárnil Martin Bárta jako sebejistého bonvivána, světáka, gurmána, rozkošníka, jako požitkářského člověka, který je však vnitřně hluboce zasažen nečekaným vývojem událostí. Barvité výkony předvedli Enric Martínez-Castignani jako pedantický advokát dr. Kolenatý, Leonardo Cortellazzi jako snaživý solicitátor Vítek, Andreas Jäggi jako potřeštěný, na hlavu padlý Hauk-Šendorf a rovněž mladý pár Kristy (Judita Nagyová ) a Janka (Enrico Casari ) vnesl do představení přirozený výraz a vnitřní prožitek. Plastické epizody přinesli také Leona Pelešková v dvojroli uklízečky a komorné a William Corrò jako strojník na jevišti.

Vysokou profesionální interpretační úroveň přinesla rovněž kolektivní tělesa – Orchestra e Coro del Teatro La Fenice .

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.