neděle, 18. květen 2014

Bělohlávkova Má vlast

Napsal(a) 

Bez přestávky a s prázdnou prezidentskou lóží. To jsou dvě základní, neobvyklé, ale jen vnějškové charakteristiky úvodního koncertu letošního Pražského jara. Ty hlubší charakteristiky pak postihují skutečnost, že Smetanova Má vlast 12. května zazněla tentokrát slyšitelně kvalitněji, vůbec ne běžně nebo zběžně, ale naopak velmi zajímavě. Jiří Bělohlávek se s Českou filharmonií sešel při této příležitosti po čtvrtstoletí, což ovšem neznamená, že se mezitím nad partiturou vůbec nesetkali. Naposledy to bylo loni na Smetanově Litomyšli a už tehdy bylo zřejmé, že šéfdirigentova detailní pozornost každé notě a každému znaménku i jeho navenek zdrženlivé a náročné, ale vnitřně bohaté muzikantství výkladu Smetanovy partitury prospívají. Stejně jako když dirigoval zahajovací koncert Pražského jara s konzervatoristy v roce 2011. Výsledek přípravy a provedení letošního prvního festivalového koncertu byl ještě zřetelnější než v Litomyšli. Ani stopa po vnějškovosti, po laciné slavnostnosti. Samozřejmě, že Jiří Bělohlávek nemůže promítnout do emocionální aury této výjimečné skladby vše to zjitřené a velkolepé, co tam dostal a vtělil v roce 1990 v prvních dnech svobodného návratu z exilu štěstím a vlastenectvím překypující Rafael Kubelík, jemuž byl letošní úvodní večer věnován.

Jiří Bělohlávek dokáže dát Smetanově hudbě jinou jedinečnost: prozářenou dokonalost, střídmou romantickou zpěvnost a jemnou vroucnost, bohatou proměnlivost, prostý klid a sváteční krásu. Současně přitom velmi věcně pečuje i o provozní dokonalost: získal možnost mimořádně velkého obsazení, aby mohl zejména hráče na dechové nástroje během osmdesátiminutového koncertu nenápadně prostřídat. A pomohl zvuku mimo jiné i tím, že nechal angažovat místo běžných dvou dokonce šest hráčů na harfu. Ve Vyšehradu to znělo skvěle. Vypadalo to i na pohled impozantně, ale není třeba se domnívat, že mu šlo o něco jiného než o hudbu samu. Šestidílný cyklus, pocitově záměrně úzce provázaný, jen velmi postupně gradoval, žádná z básní nevrcholila sama pro sebe. Drama v Šárce nebylo nijak vyhroceno, Vltava nespěchala, další části se vyhnuly břesknosti. Závěr však stál za to – hymnicky vážný Tábor a pak Blaník jako ideový vrchol, i při něm ovšem zbylo dostatečné místo pro nádherné pastorale. Bělohlávkova Má vlast s pečlivě a bohatě hrajícími filharmoniky vyzněla jako důvěrně známá, s mnoha detaily, které vedle očekávaných momentů otvírají oči a uši i pro nové zážitky. Vyzněla jako zcela životná, výjimečná partitura naší i evropské hudby. A provedení bez přestávky, vcelku, pro Bělohlávka charakteristické, by se mělo zavést jako norma. Umělecký dopad tohoto detailu je pro vnímání díla obrovský.

 

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.