čtvrtek, 6. březen 2014

Beethovenovský večer Ronalda Brautigama

Napsal(a) 

Ronald Brautigam Ronald Brautigam
Nizozemský pianista Ronald Brautigam je znám především jako interpret klavírních skladeb vídeňských klasiků, jež hraje nejen na moderní klavír, ale také na klavír kladívkový. Jeho diskografie obsahuje dnes více než 50 CD. Umělec nahrál na fortepiano mimo jiné souborné klavírní dílo Haydnovo a Mozartovo a od roku 2004 natáčí komplet beethovenovský. Jeho nahrávky jsou kritikou povětšinou vysoce ceněné. Svůj pražský recitál, který uvedl v cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň Rudolfina, 8. 2. 2014), sestavil výhradně z děl Beethovena. Úvodní Sonátu Es dur, op. 7, které se mezi pianisty říká „Zamilovaná“, začal nečekaně razantně, ale její celkové provedení vyznělo nakonec poměrně hezky (sametově měkké vedlejší téma 1. věty, v řadě míst zajímavé protihlasy, působivý, tajemně zjitřený střed 3. věty). Trochu zvláštní byl klavíristův úhoz, který mnohdy (nejen v této skladbě, ale vlastně po celý večer) evokoval spíš hammerklavier než současného Steinwaye, jehož měl Brau­tigam na pódiu k dispozici. Následující Va­riace Es dur, op. 25, zvané „Eroica“ hrál pianis­ta zpočátku značně robustně a monotónně, teprve od čtvrté variace začala být jeho interpretace zajímavější a nápaditější. Posluchači tu mohli ocenit řadu vtipných i lyrických momentů a především klaví­ristovu zřetelnou (fortepianovou?) prstovou techniku. Zároveň se ale také už nedal přehlédnout Brautigamův sklon k určité „divadelní“ akci (v níž hrály hlavní roli přehnaná gesta a impozantní umělcova stříbřitá hříva) i tendence k jakémusi povrchnímu rutinnímu „nadhledu“. Za nejpůsobivější číslo večera považuji Sonátu D dur, op. 28 „Pastorální“, jež zazněla po přestávce. Její provedení bylo průzračné, čisté a poetické (až na pár zbytečně ostrých akcentů na začátcích stupnicových běhů v 1. větě). Závěrečná Sonáta f moll, op. 57 „Appassionata“ už bohužel tak jednoznačně pozitivní dojem nevyvolala. První věta měla sice potřebný tah a napětí, ale až příliš v ní dominovala nástrojová rutina. Ve variační volné větě byla řada hezkých míst, ale druhá variace působila přinejmenším podivně. Ve finální větě předvedl pianista opět svou výbornou prstovou techniku, ale v kodě nasadil tempo tak zběsilé, že z něho ani při nejlepší vůli nemohl vyváznout bez úhony. Jako přídavek si umělec připravil oblíbenou Beethovenovu skladbu Pro Elišku, kterou hrál sice v podstatě velmi kultivovaně, ale opět oním zvláštním, podivně vyostřeným úhozem, připomínajícím víc historický klavír než moderní nástroj.

 

Psáno pro: HARMONIE 2014/03

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.