středa, 2. květen 2018

Bartoš objevil Nováka

Napsal(a) 

 , foto Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Klavírních koncertů od českých skladatelů devatenáctého a počátku dvacátého století je jak šafránu. Pianista Jan Bartoš se nyní postavil za Koncert pro klavír a orchestr Vítězslava Nováka. Skladbu nám v abonentním večeru rozhlasových symfoniků (30. 4.) řízeném šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem doopravdy objevil.

Dodnes se můžeme divit, proč nějaký klavírní koncert nenapsal třeba Bedřich Smetana, když byl sám skvělý pianista a když je mezi jeho kompozicemi tolik skladeb pro sólový klavír. Dvořákův Koncert g moll je na tomto „úhoru“ téměř jedinou výjimkou, ale aby to nebylo tak jednoduché, nese si stigma údajné nehratelnosti nebo přinejmenším nešikovnosti, s níž je stylizován sólový part. Naznačuje to i Jan Bartoš. O Novákově skladbě, studentské práci, však hovoří vcelku dobře. Hraje se málo, existuje snad jen nahrávka Františka Raucha, ale oživit toto dílo rozhodně stálo za to – a pokud je Jan Bartoš bude hrát dál a dokonce snad i studiově natočí, jak má v plánu, mohlo by z toho být příjemné repertoárové obohacení.

 , foto Filip Jandourek foto: Filip Jandourek

Novákův Koncert e moll z roku 1895 se objevil v programu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v sousedství děl z nepříliš vzdálené doby – dramaturgie ho obklopila symfonickým scherzem Čarodějův učeň Paula Dukase z roku 1897, Debussyho Hrami z roku 1913 a Ravelovým Dafnisem a Chloé z roku 1912. V tomto kontextu samozřejmě zní dílo jedenadvacetiletého komponisty krotce, tradičněji a nevyhraněně. Ale nelze mu upřít, že má a udržuje styl a atmosféru. Charakter půlhodinové jednověté skladby je přirovnáván k Lisztovi. Může být, ale našla by se určitě i příbuznost se Sergejem Rachmaninovem. Virtuozity prvního ani patosu druhého možného okruhu či vzoru však nebylo tolik – slyšeli jsme, asi i díky sólistovu jednoznačnému názoru a pojetí – skladbu v převažujícím dojmu spíše lyrickou a trochu melancholickou; skladbu v obnažených sólových plochách připomínajících jakési kadence přemýšlivou, místy zasněnou – zde už probleskuje cosi, co bude později pro Nováka typické. Měla v delších tazích směřujících vzhůru - i v následném opadávání napětí - méně razance a intenzity, než je přítomno u německého novoromantika i u ruského pozdního romantika. Exponovala gradace podpořené žesti i sladší smyčcové plochy, ale vystřídala je skotačivější stylizací. Originálně znělo zvukově zajímavé místo ve střední části, kde je klavír provázen dlouhými tóny melodie svěřené klarinetu a lesnímu rohu. Ve finále, přestože je opět lyrizující, nesměle probleskují dokonce jakoby „české“ prvky, a to v proměnlivém metru furiantu. Koncert pak vrcholí a končí výrazným tématem, ale ani tehdy jsme nebyli svědky přeháněné vnějškové efektnosti či okázalosti. Jan Bartoš, zdálo se, si v tom s Ondrejem Lenárdem a s orchestrem nakonec porozuměli; hrál klidně a přesně, s bohatstvím nálad. Bylo to provedení, které se pěkně podřídilo sólistovu názoru, že nejde a nemá jít o hudbu hlučnou okázalou hudbu, ale naopak o hudbu přiměřeně a uměřeně romantickou. O hudbu, za kterou je možné se s čistým svědomím a otevřeným srdcem postavit, třebaže to není zralá mistrovská partitura.

Dukasův Čarodějův učeň odšuměl v úvodu večera jako trochu pohádková, jakoby pekelná hudba, vyklenutá od úvodních impresionisticky znějících taktů přes vršený vzruch a klíčový zvrat až po zaokrouhlení v obdobně ztišeně znějícím konci. Večer završily dvě suity z baletu Dafnis a Chloé, hladce se přelévající v dílčích gradacích, krásně zvládnuté a s přehledem zahrané, podpořené vokály Slovenského filharmonického sboru až do ohromujícího účinku. Debussyho Hry byly však v tomto programu předtím po přestávce trochu navíc. Nejen z hlediska celkového časového rozsahu koncertu, ale i hudebně. Kaleidoskop drobných třpytivých proměn nezapůsobil na rozdíl od Ravelovy hudby ve výsledku zdaleka tak zajímavě, potřeboval by ještě víc rafinovanosti.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.