Barthold Kuijken v Ostravě – setkání moudrosti s dokonalostí

Svatováclavský hudební festival v Ostravě potěšil příznivce staré hudby hned dvěma koncerty belgických interpretů, flétnisty Bartholda Kuijkena a cembalisty Ewalda Demeyera. Program s názvem J. S. Bach a jeho synové zazněl nejprve 7. 9. v Dolním Benešově, den poté v kostele sv. Jakuba staršího v Ostravě-Plesné. Příležitost setkat se s jedním z průkopníků historicky poučené interpretace si 8. 9. nechal ujít jen málokdo, a tak se prostory nevelkého, leč akusticky přívětivého prostoru z druhé poloviny 18. století zaplnily do nejposlednějšího místa kostelní lavice. Celý večer byl věnován památce nedávno zemřelého slavného stavitele kopií historických dřevěných dechových nástrojů Rudolfa Tutze z Innsbrucku, na jehož flétny Kuijken hraje a s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.

Ewald Demeyer a Barthold Kuijken, foto Ivan Korč

A bylo to právě přátelství, pravé, hluboké a upřímné, co čišelo ze hry i přístupu obou interpretů. Barthold Kuijken, prost jakýchkoli manýr, rutiny či naopak snahy zaujmout po letech nějak nově, s neodolatelnou přirozeností rozvinul před posluchače předivo skladeb rodiny Bachů a nechal je promlouvat skrze své nástroje. Kostelem jako by se nesl nikoli zvuk flétny, nýbrž okouzlující ptačí zpěv, tu měkčí a hebčí, tu nepatrně ostřejší, vždycky však absolutně lehký a svobodný. Mohli jsme si vychutnat půvabnou Sonátu e moll BWV 1034 Johanna Sebastiana Bacha se skutečně rozkošnými echy, poté divokou Sonátu g moll BWV 1020, jejímž autorem není pravděpodobně otec Johann Sebastian ale syn Carl Philipp Emanuel. Kuijken zde předvedl ukázkově rovné tóny a prostoupil skladbu obrovským vnitřním klidem, v němž nepřestávala pulzovat silná vnitřní energie. Na tu se dostalo ve finální „Sturm und Drang“ větě. V Sonátě e moll Wilhelma Friedemanna Bacha nechali interpreti vyniknout skladatelovy kompozičně-experimentální výboje, aby se po Kuijkenově sólovém výstupu opět sešli u líbezné Sonáty h moll BWV 1030 Johanna Sebastiana. Flétnistovo hráčské umění nás vyvedlo na absolutní vrchol v Sonátě a moll Wq 132 C. Ph. E. Bacha. Nepostrádala šarm, eleganci, vtip, mikroskopické nuance a pianissima slaboučká jako pavučinky.

Barthold Kuijken, foto Ivan Korč

Svého hudebního partnera si Kuijken snad nemohl vybrat lépe. S Ewaldem Demeyerem spolupracuje již čtrnáct let, nahráli spolu několik snímků a zcela zřejmě si konvenují hudebně i lidsky. Jejich společným jmenovatelem je podle všeho snaha představit hudbu v její nejhlubší podstatě, nepřekážet jí a zároveň se před ní neumenšovat. Kuijken již na této úrovni je, ve stejné linii například s Andrásem Schiffem nebo Marií João Pires, cembalista Demeyere k ní bezpochyby směřuje. Bývalý žák Jose van Immerseela a legendárního Gustava Leonhardta disponuje podobně jako Kuijken značnou hudební inteligencí, při hře nechává emoce vplývat pouze do prstů, a to s minimem vnějších pohybů. Z hlediska zvuku se snažil vytěžit z dvoumanuálové kopie Františka Vyhnálka maximum, což se mu navýsost dařilo. Cembalo bylo díky tomu s flétnou v souladu téměř po všech stránkách, jen v silnější dynamice mi připadalo ve zvuku až příliš ostré. Pomineme-li tento detail, tandem Kuijken-Demeyere byl zcela dokonalý. Setkali jsme se s trojrozměrným mistrovstvím: kompozičním, interpretačním a nástrojově-stavitelským.

Sdílet článek: