pondělí, 11. září 2017

Barthold Kuijken v Ostravě – setkání moudrosti s dokonalostí

Napsal(a) 

Barthold Kuijken, foto Ivan Korč Barthold Kuijkenfoto: Ivan Korč

Svatováclavský hudební festival v Ostravě potěšil příznivce staré hudby hned dvěma koncerty belgických interpretů, flétnisty Bartholda Kuijkena a cembalisty Ewalda Demeyera. Program s názvem J. S. Bach a jeho synové zazněl nejprve 7. 9. v Dolním Benešově, den poté v kostele sv. Jakuba staršího v Ostravě-Plesné. Příležitost setkat se s jedním z průkopníků historicky poučené interpretace si 8. 9. nechal ujít jen málokdo, a tak se prostory nevelkého, leč akusticky přívětivého prostoru z druhé poloviny 18. století zaplnily do nejposlednějšího místa kostelní lavice. Celý večer byl věnován památce nedávno zemřelého slavného stavitele kopií historických dřevěných dechových nástrojů Rudolfa Tutze z Innsbrucku, na jehož flétny Kuijken hraje a s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství.

Ewald Demeyer a Barthold Kuijken, foto Ivan Korč Ewald Demeyer a Barthold Kuijkenfoto: Ivan Korč

A bylo to právě přátelství, pravé, hluboké a upřímné, co čišelo ze hry i přístupu obou interpretů. Barthold Kuijken, prost jakýchkoli manýr, rutiny či naopak snahy zaujmout po letech nějak nově, s neodolatelnou přirozeností rozvinul před posluchače předivo skladeb rodiny Bachů a nechal je promlouvat skrze své nástroje. Kostelem jako by se nesl nikoli zvuk flétny, nýbrž okouzlující ptačí zpěv, tu měkčí a hebčí, tu nepatrně ostřejší, vždycky však absolutně lehký a svobodný. Mohli jsme si vychutnat půvabnou Sonátu e moll BWV 1034 Johanna Sebastiana Bacha se skutečně rozkošnými echy, poté divokou Sonátu g moll BWV 1020, jejímž autorem není pravděpodobně otec Johann Sebastian ale syn Carl Philipp Emanuel. Kuijken zde předvedl ukázkově rovné tóny a prostoupil skladbu obrovským vnitřním klidem, v němž nepřestávala pulzovat silná vnitřní energie. Na tu se dostalo ve finální „Sturm und Drang“ větě. V Sonátě e moll Wilhelma Friedemanna Bacha nechali interpreti vyniknout skladatelovy kompozičně-experimentální výboje, aby se po Kuijkenově sólovém výstupu opět sešli u líbezné Sonáty h moll BWV 1030 Johanna Sebastiana. Flétnistovo hráčské umění nás vyvedlo na absolutní vrchol v Sonátě a moll Wq 132 C. Ph. E. Bacha. Nepostrádala šarm, eleganci, vtip, mikroskopické nuance a pianissima slaboučká jako pavučinky.

Barthold Kuijken, foto Ivan Korč Barthold Kuijkenfoto: Ivan Korč

Svého hudebního partnera si Kuijken snad nemohl vybrat lépe. S Ewaldem Demeyerem spolupracuje již čtrnáct let, nahráli spolu několik snímků a zcela zřejmě si konvenují hudebně i lidsky. Jejich společným jmenovatelem je podle všeho snaha představit hudbu v její nejhlubší podstatě, nepřekážet jí a zároveň se před ní neumenšovat. Kuijken již na této úrovni je, ve stejné linii například s Andrásem Schiffem nebo Marií João Pires, cembalista Demeyere k ní bezpochyby směřuje. Bývalý žák Jose van Immerseela a legendárního Gustava Leonhardta disponuje podobně jako Kuijken značnou hudební inteligencí, při hře nechává emoce vplývat pouze do prstů, a to s minimem vnějších pohybů. Z hlediska zvuku se snažil vytěžit z dvoumanuálové kopie Františka Vyhnálka maximum, což se mu navýsost dařilo. Cembalo bylo díky tomu s flétnou v souladu téměř po všech stránkách, jen v silnější dynamice mi připadalo ve zvuku až příliš ostré. Pomineme-li tento detail, tandem Kuijken-Demeyere byl zcela dokonalý. Setkali jsme se s trojrozměrným mistrovstvím: kompozičním, interpretačním a nástrojově-stavitelským.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.