Orchestr doby osvícenství (Orchestra of the Age of Enlightenment) patří už přes třicet let k nejuznávanějším souborům historicky poučené interpretace. Ve svém oboru se stal inspirací i příkladem, a to nejen kvalitou interpretace, ale také šíří repertoáru nebo množstvím spolupracovníků – nezapomínejme, že to nebylo vždy běžné. V současnosti se u orchestru, nehraje-li právě bez dirigenta, střídají Simon Rattle, Iván Fischer, Mark Elder, emeritními dirigenty jsou tomuto tělesu Sir Roger Norrington a William Christie. Právě posledně jmenovaný přijel do Prahy, aby na festivalu Pražské jaro předvedl spolu s orchestrem „populárně-naučný“ program skladeb 18. století, jejichž hlavním pojítkem se stala, jednoduše řečeno, Francie (25. 5., Rudolfinum). Tato dramaturgie dodala koncertu správný šarm a mohla uspokojit úplné laiky i znalejší posluchače.
Obě poloviny večera zahájily suity z francouzských oper. Nejprve to byla opéra-ballet Les fêtes vénitiennes (Benátské slavnosti) Andrého Campry (1660—1744), po přestávce pak ballet héroïque Les Indes galantes (Galantní Indové) Jeanna-Philippa Rameaua (1683—1764). Tito autoři byli zvoleni skvěle. Campra, velká osobnost francouzského divadla a duchovní hudby, stvořil úspěšný a pro skladatele příjemně flexibilní žánr opéra-ballet, v němž každé dějství (entrée) představuje v rámci určité jednotící myšlenky vždy nové postavy. Opera se při premiéře v roce 1710 natolik líbila, že se prováděla ještě šestnáct let po skladatelově smrti. Úspěšná byla i Rameauova opera z roku 1735 Galantní Indové (vzhledem k obsahu přesněji Galantní Indiáni), jíž autor dodal heroický rozměr a ve své době oblíbenou exotiku. Děj opery zavede posluchače do turecké zahrady, peruánských hor, na perský svátek květin a nakonec k indiánům do Severní Ameriky. Asi jen stěží si představíme, že jeden z kritiků označil ve své době tuto hudbu za ďábelskou, nepřirozenou a odpornou a jiný zase za „vpravdě indiánskou“… Suity z oper si Christie sestavoval sám, neboť je zná do poslední tečky – nastudoval je již se svým ansámblem Les Arts Florissants pro divadelní inscenace v letech 2015 a 2005.
Známé autory doplnil mnohým dosud utajený Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656—1746), rodák z českého Krásna u Karlových Varů, který působil na šlechtických dvorech v Sasku. Napsal řadu kvalitních vokálních, klávesových a orchestrálních děl, v nichž se někdy snoubí německá s francouzskou tradicí jako například v osmi „lullyovských“ suitách sbírky Le Journal du Printemps op. 1 (otištěna v roce 1695). Na koncertě zazněla čtyřvětá Suita č. 7 g moll. Mozaiku ještě doplnila barva nejznámější, dvě orchestrální suity Johanna Sebastiana Bacha (1685—1750), č. 3 D dur BWV 1068 a č. 4 D dur BWV 1069, obě s francouzskou ouverturou a francouzskými tanci.
Interpretace Orchestru doby osvícenství (OAE) byla taková, jakou jsme všichni čekali: na té nejvyšší úrovni. Nechyběla jí lehkost, vzdušnost, švih, energie, stylové odstínění, vynikající hráčská technika, to vše bez přehnaných afektů. Nelze se divit, protože mezi hráči jsou pedagogové oddělení historicky poučené interpretace na prestižních institucích, jako je Royal Academy of Music či Royal College of Music. William Christie, cembalista, dirigent, muzikolog, znalec francouzské hudby a jeden z hlavních průkopníků historicky poučené interpretace staré hudby dodal koncertu lesk a třpyt, jehož odlesk na sebe mnozí z nás rádi nechali dopadnout.
Na závěr si dovolím ještě několik upřesňujících informací. Program, který zazněl v Praze, inzeruje soubor na svých stránkách pod názvem „Bach goes to Paris“ a cestuje ním letos v létě po Evropě. Titulek nebyl do festivalového programu zařazen (možná se tak stalo na přání umělců) a není jasné, zda nedopatřením se Pražskojarní koncert na seznamu akcí souboru vůbec neobjevuje. Pro úplnost také dodejme, že orchestr se nám představil pouze téměř ve své plné kráse – třetina hráčů, kteří v Praze hráli, nepatří oficiálně k orchestru, pakliže jsou jeho webové stránky aktuální. Přestože kvalita tím neutrpěla, jelikož se pohybujeme skutečně v těch nejvyšších interpretačních patrech, sluší se vědět, že z prvních hráčů jsme neslyšeli např. Simonu Jandl (viola), Luisu Buchberger (violoncello), cellistu Maxe Mandela nebo fagotistu Petera Whelana. Slyšeli jsme ale mimo jiné znamenitou první houslistku Margaret Faultless, violistku Annete Isserlis, kontrabasistku Cecilii Bruggemeyer, flétnistku Lisu Beznosiuk či výtečnou hobojistku Katharinu Spreckelsen a poznali jsme některé z členů jiných slavných ansámblů (The English Concert, The Orchestre Révolutionnaire et Romantique).
