úterý, 24. říjen 2017

Baroko v jihoamerických rytmech

Napsal(a) 

Cristián Gutiérrez, foto cristiangutierrez.cl Cristián Gutiérrezfoto: cristiangutierrez.cl

V rámci cyklu Barbara Maria Willi uvádí… vystoupil v brněnském Konventu Milosrdných bratří chilský kytarista Cristián Gutiérrez. Večeru dominovaly především skladby autorů z jižní Ameriky, ale zazněla i hudba z Francie a Španělska. Gutiérrez si po celou dobu koncertu vystačil pouze s barokní kytarou. Samotnému koncertu předcházelo přivítání a pár stručných slov o historii a rozšíření kytary ve státech jižní Ameriky.

Koncert však přece jen začal hudbou evropskému posluchačstvu poněkud bližší, a tou je hudba barokní Francie. Zazněla pětivětá Suita en Ré mineur od Roberta de Vissée. Jednalo se o hudbu skutečně charakteristickou pro příslušné období a především pro daný národ. Hudba barokní Francie je typická svojí noblesou a bohatou kontrapunktickou sazbou a nejinak tomu bylo také v případě Suity en Ré mineur. Gutiérrez zručně dovedl dodat Suitě náležitou delikátnost. Především zdobení sestávalo z velmi jemných a rozvážně umístěných trylků a uměřeného vibrata na důležitých, cíleně zdůrazněných notách.

Po v našich končinách důvěrně známé hudbě francouzské přišel na řadu autor z interpretova rodného státu – Chile. Santiago de Murcia představuje jednoho z nejznámějších chilských autorů, ostatně jeho skladba Fandango, která byla součástí i tohoto večera, patří ke zlatému repertoáru barokní kytarové hudby vůbec. Již úvodní Gallardas nastínila rozdíly mezi barokní hudbou evropskou, především pak francouzskou, a hudbou jihoamerickou. Zřetelně průzračnější a harmonicky prostší faktura byla oživena ráznými rytmy, změnami temp a dynamickou akordickou hrou. Pro Santiaga de Murciu i další jihoamerické autory bylo velmi typické střídání akordické faktury s rychlými běhy, přičemž právě akordická hra s sebou většinou nesla hlavní motiv, který byl dále droben, rozváděn a obměňován. Akordy představovaly převážně základní tonální funkce, a jak zmínil Gutiérrez již na samém počátku, můžeme podobné a často stejné hudební postupy najít i v současné populární hudbě. Ve skladbě Tarantelas pak skutečně zaznívaly akordické spoje, které denně můžeme slýchat z rádií. Tyto akordické pasáže však nikdy nezůstaly samy o sobě, ale vždy byly dochuceny následnými figuracemi a pádícími běhy. Tento princip zůstal stejný prakticky u všech autorů a obecenstvu zůstalo jen žasnout nad lehkostí, s jakou Gutiérrezovy prsty běhaly po krku nástroje a s jakou přesností zvládala kytaristova pravá ruka nejdivočejší jihoamerické rytmy.

Mexický autor Ms. Sebastián de Aguirre působil se svou Pavanou a moll (Pavana por la D) a skladbou Jácaras o něco tradičněji a blíže evropským kořenům. Na tyto kořeny ostatně navázaly i následné peruánské skladby, které se dochovaly v Libro de Zifra. Zazněly dva menuety (Dos minuetos) a Sonata por la I (Sonata A dur), tedy dvě velmi tradiční formy. Koncert se ovšem uzavřel opět na evropské půdě tentokrát ve Španělsku pěti skladbami Gaspara Sanze. Navzdory obecnému přesvědčení o živelných španělských rytmech představovaly vybrané skladby spíše poklidnější tvář španělské hudby. První Sanzovou skladbou byla volnější Jácaras, následovaná podobně snovou a rozvláčnou Marizápalos. Na konci poslední jmenované skladby nastala poměrně úsměvná situace, kdy do doznívajících tónů písně začalo přeznívat zvonění telefonu. Na vině však nebyl žádný z posluchačů koncertu – vyzvánění se totiž neslo odněkud z hlubin budovy a bylo na samém prahu slyšitelnosti, přesto však donutilo sál i Gutiérreze k pobavenému úsměvu.

Nejbezstarostnější skladbou večera se však nade vší pochybnost stala Canarios s prostou, ale kouzelnou harmonickou fakturou, drobnými trylky, pravidelným pohybem a veskrze kantabilní melodikou. Naproti tomu navazující Pasacalles, jak již název napovídá, sklouzla opět ke kontrapunktičtějšímu pojetí skladby. Po závěrečné Marionas zazněl přídavek, do kterého interpret zahrnul i samotné návštěvníky koncertu – na smluvené pokynutí hlavy měli posluchači svorně tlesknout do rytmu právě hrané skladby. Nepřipravené publikum samozřejmě ne vždy tušilo, kdy další kývnutí přijde a tento fakt zavdal důvod k mnoha úsměvným a nečekaným tlesknutím do ticha, následovaných škádlivě nesouhlasným pohledem samotného Gutiérreze. Po dobu celého koncertu se objevilo pouze mizivé množství malých nedostatků, tyto drobnosti však byly stěží postřehnutelné a všechny je zakryla barevně plná, dynamicky pestrá, rytmicky bezchybná, na vhodných místech patřičně něžná i dravá, a především však neustále živá a přitom historicky poučená Gutiérrezova interpretace. Téměř plný sál naznačuje, že je i o takto specifickou hudební záležitost živý zájem a že má smysl věnovat čas i úsilí dalšímu zkoumání a následnému reprodukování takzvané staré hudby.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.