pondělí, 18. prosinec 2017

Barokní ženy v Brně aneb proč nezpívat a hrát

Napsal(a) 

 , foto Musica Poetica foto: Musica Poetica

Premiéra hudebně dramatického představení Barokní ženy o třech italských hudebních skladatelkách zazněla ve čtvrtek 14. prosince v barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Skromně pojaté vyprávění o životě skladatelek obsahovalo pouze tři herečky a hudební doprovod v podobě harfy a zpěvu. Eva Vrbková ztvárnila Francescu Caccini, Kateřina Rýznarová Barbaru Strozzi a Martina Pavlíková, zakladatelka Rapsodického divadla a jedna z iniciátorek projektu, Isabellu Leonardu. Hudební doprovod obstarala Jana Janků, která také sestavila scénář. Režie se ujal Igor Dostálek.

Představení je postaveno na vcelku jednoduché, ale funkční formě vyznání – skladatelky stojí před publikem a hovoří o svém životě, vyznávají se ze svých radostí, strastí, pohnutek, lásek, štěstí a neštěstí. Po doznání každé z nich následovala vybraná hudební ukázka z díla. Před nástupem Evy Vrbkové v roli Francescy Caccini zazněla ještě náladu uvozující skladba Ballo del Gran Duca od neznámého autora. Na kvality samotného představení je třeba pohlížet z vícero úhlů. Skutečně stěžejní prvky byly dva – herectví a hudba. Hledisko scény můžeme rovnou zavrhnout, neboť kromě plápolajících svící na okenních parapetech představení žádnou scénu nenabízelo. Koneckonců ji ani nepotřebovalo. Stejně tak nás nemusí hlouběji zajímat jevištní akce a choreografie, která se v díle vyskytovala pomálu. Zbývá tedy herecké provedení a s ním ruku v ruce jdoucí scénář a hudba.

Herecké provedení bylo na úrovni. Každá z hereček uchopila svoji postavu odlišným způsobem a oděla ji ve specifické osobnostní rysy skladatelek. Na pódiu tak stanula sebevědomá a kultivovaná Francesca Caccini, prchlivá, energická a rozverná Barbara Strozzi a mírná, laskavá a oduševnělá Isabella Leonarda. Každá herečka byla pouze sama za sebe, a ačkoliv to nemusí být na první pohled zřejmé, sólové výstupy bývají herecky podstatně náročnější, neboť schází přirozený prvek dialogu, a vybudovat patřičnou atmosféru a postihnout charakter postavy spočívá na bedrech pouze jedné osoby. Všechny herečky podaly v podstatě kvalitní výkony prosté velkého přehrávání. Zřejmě nejlépe a nejpřirozeněji postavu ztvárnila Martina Pavlíková v roli laskavé a Bohu oddané Isabelly Leonardy. Pavlíková měkkým a lahodným hlasem s uvěřitelným nadšením popisovala lahodné tóny smyčců.

 , foto Musica Poetica foto: Musica Poetica

Patrně největším kladem díla je scénář, který je napsaný citlivě a především uvěřitelně. Autorce se podařilo uchopit životy a pohnutky skladatelek velmi organicky – ženy z ryze osobního pohledu hovoří o svých přáních, úspěších i neúspěších a pak zcela přirozeně zmíní nějakou pamětihodnost ze svého života, ať už se jedná o vydání vlastní sbírky, kompozici opery nebo alespoň jim projeveném uznání ze strany vyšší moci. Po takovém vyznání následovala ukázka z hudební tvorby, a právě zde se zajímavě koncipovaný projekt roztříštil.

O hudební provedení děl se postarala zpěvačka a harfenistka Jana Janků. Již z nástupu na scénu bylo patrné, že hudebnice není ve své kůži a je viditelně nervózní. I veskrze profesionální zpěváci trpí trémou a nervozitou před samotným vystoupením, většinou se však velmi brzy vytratí. V tomto případě však nervozita vyznění díla do značné míry pohřbila. Zpěvačka se v poslední době věnuje hře na trojřadou harfu a došla k závěru, že nejlepší bude, když se na ni bude rovnou sama doprovázet. Podle mého špatné rozhodnutí. Jako zpěvačka totiž neintonovala přesně, jako harfenistka rezignovala na rytmickou přesnost. I skutečně profesionální zpěváci mají problém, doprovází-li se sami na hudební nástroj. V tomto případě navíc nemluvíme o lecjakém nástroji ale o třířadé harfě. O tom že zpěvačka by byla schopna podat podstatně kvalitnější výkon, kdyby současně nehrála na harfu nemůže být pochyb.

Barokní ženy utrpěly nejvíce na tom, čím měly oslňovat své posluchače, totiž na hudbě. Smutný je navíc fakt, že zpěvačka rozhodně vládne interpretačními kvalitami, které však v tomto případě zůstaly překryty nervozitou a roztříštěnou pozorností mezi dvě komplexní složky hudebních děl – zpěv a hru. Zbývá tedy na inscenátorech, aby si vše ještě jednou promysleli a zvážili, zda by nestálo za to jinak kvalitní dílo poupravit. Byla by skutečně škoda, kdyby tento jinak pozoruhodný projekt ztroskotal na něčem, co se dá tak velmi snadno vyřešit.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.