sobota, 20. srpen 2022

Barokní jamování a Bartók s Orffem v Salcburku

Napsal(a) 

Modrovousův hrad: Ausrine Stundyte, Mika Kares, foto Monika Rittershaus Modrovousův hrad: Ausrine Stundyte, Mika Karesfoto: Monika Rittershaus

Program letošního Salcburského festivalu nabídl mimo jiné i večer složený ze dvou děl, slavného Modrovousova hradu Bély Bartóka a málo známé skladby Carla Orffa De temporum fine comoedia.

Ale ještě předtím jsem 13. srpna zašla na koncert staré hudby do Mozartea. Ensemble Jupiter je relativně mladý, založil jej roku 2018 francouzský loutnista Thomas Dunford. Roku 2020 vydali album Amazone s francouzsko-italskou sopranistkou Leou Desandre a nyní společně vystoupili i na koncertě v Salcburku. Program nebyl nijak překvapivý či objevný. Pod názvem Canto lirico – Lettres amoureuses se skrývaly Monteverdiho madrigaly Si dolce è tormento, Se i languidi miei sguardi, Quel sguardo sdegnosetto, dále Folle è ben chi si crede od Tarquinia Meruly, Händelovy slavné árie Lascia la spina a Ombra mai fu. Soubor přidal instrumentální čísla od Kapsbergera, Vitaliho a dalších autorů.

Desandre vlastní menší ohebný hlas, všechna čísla měla pečlivě připravená, kultivovaně a citlivě je přednášela, vokální ozdoby jí ze rtů proudily jako perličky – a přesto jako by to bylo přednesově až příliš decentní, jako by chybělo ono „cosi“, nějaké větší hlasové charisma. Člověku ještě v uších doznívaly výkony z letošních Letních slavností staré hudby, zvláště Italky Roberty Mameli, jejíž hlas byl osobitější a přednes podobného repertoáru temperamentnější. Nemluvě samozřejmě o Magdaleně Kožené, jejíž parádní disciplínou je právě rané baroko.

Ve hře souboru bylo hodně improvizace a volnosti. Přídavky pak už z klasiky zcela vybočily písní We Are the Ocean, kterou napsali Thomas Dunford s Douglasem Ballietem. Lea Desandre se napřed obrátila k publiku a vysvětlila obsah písně – všichni jsme kapky, které tvoří oceán. Nu, proč ne… Byl by to příjemný odpolední koncert (trval ostatně jen něco přes hodinu) na pomezí klasiky a jazzu někde v zahradě, ale i když Salcburský festival není specializovanou přehlídkou staré hudby, tak standardní večerní program by i v tomto žánru mohl nabídnout něco ambicióznějšího.

Ensemble Jupiter a Lea Desandre, foto Marco Borrelli Ensemble Jupiter a Lea Desandrefoto: Marco Borrelli

Projekt Bartóka a Orffa působil naproti tomu ambiciózně už od pohledu. Modrovousův hrad se hraje s různými díly, v Salcburku jej roku 1995 spojili s Schönbergovým Očekáváním, roku 2008 pak s vybranými instrumentálními kusy Bély Bartóka. Tentokrát tedy festival zvolil poslední scénické dílo Carla Orffa, jež mělo světovou premiéru roku 1973 právě v Salcburku pod taktovkou Herberta von Karajana, ale od té doby tu nezaznělo.

Inscenace (shlédla jsem představení 15. srpna) byla umístěna do Felsenreitschule a je s podivem, že unikátní prostor s arkádami ve skále režisér Romeo Castellucci nijak nezapojil do hry. Využil pouze její přední část před závěsem. Začalo se Modrovousovým hradem, a to v úplné tmě, přičemž ještě před prvními takty se ozval pláč novorozeněte. Divák netušil, proč. Modrovous a Judita začali zpívat, ale pořád byla tma. Teprve za chvíli vzplála na jevišti svislá ohnivá přímka, k ní pak přibyl ohnivý kruh a některé další hořící obrazce, včetně písmene „ich“ (já). Efekty však zůstaly jen skromné, ostatně z bezpečnostních důvodů asi nešlo uspořádat ohňovou show, která by inscenaci dominovala.

Oba protagonisté setrvávali v přítmí a jejich vzájemná interakce nebyla moc zřetelná. Z jedenácté řady, v níž jsem seděla, se sice tu a tam něco dalo rozeznat, ale ze zadních řad už asi těžko. Třeba to, že Judita si přináší novorozence – to byl tedy ten křik. Má ho s Modrovousem nebo s někým jiným? A jak to ovlivňuje následné jednání její i Modrovouse? Je snad proto ještě hysteričtější v dobývání mužových skrytých komnat? Žádná inscenační odpověď nepřišla. Pro symbolické prostory, v nichž se ukrývají Modrovousovy poklady, ale i slzy, režisér neměl obrazy. Tedy krom toho, že Judita s Modrovousem občas tančila, jindy se roztouženě svíjela nebo se šplouchala v bazénku s trochou vody. Považovat to za silné divadlo šlo jen těžko.

Teprve když si člověk přečetl rozhovor s režisérem v tištěném programu, zjistil, že to má být vyjádření konfliktu pradávných živlů, ohně a vody. A že onen dětský křik je ponechán na imaginaci diváka. Jenže režisér je snad od toho režisérem, aby diváka svými myšlenkami provedl. Castellucci místo toho jen nahodil jakési představy, zapletl se do abstrakcí a metafor, ale rozvést je a skutečně ztvárnit na jevišti nedokázal.

Modrovousův hrad: Ausrine Stundyte, foto Monika Rittershaus Modrovousův hrad: Ausrine Stundytefoto: Monika Rittershaus

Hrál Gustav Mahler Jugendorchester vedený dirigentem Teodorem Currentzisem, avšak i když jde o renomované mládežnické těleso schopné technicky zvládnout i náročná díla, tak magické kouzlo této hudby, skryté v mnoha výrazových jemnostech se nerozvinulo, hra působila dost stroze a ploše. Nejvíce zaujal finský basista Mika Kares, jenž Modrovouse zpíval znělým, sytým hlasem, nepostrádajícím jistou měkkost a přívětivost, což by přirozeně mohlo být inspirativní v jiném inscenačním kontextu. Juditu ztvárnila litevská sopranistka Ausrine Stundyte, ale tento part je spíš pro mezzosoprán, vyžaduje plnější střed, a hlas Stundyte, ač zářivý ve výškách, se občas ztrácel.

Po pauze přišla řada na Carla Orffa. Ten je známý hlavně díky dílu Carmina Burana, občas se objevuje na jevištích opera Chytračka. Ve Hře o konci času, která je spíše oratoriem či mysteriózní hrou než operou, využil německé, latinské a starořecké texty, které jsou mnohem víc ilustrativní než dějové. Zabývá se koncem světa, strachem ze smrti a vykoupením. Vystupují tu věštkyně Sibyly se svými děsivými proroctvími, anachoreti (poustevníci) i Lucifer.

Jak působí hudba? Bicí sekce vyžaduje kolem třiceti hráčů, smyčce jsou naproti tomu spíš potlačeny, takže už to vypovídá o zvukovém obrazu. A upřímně řečeno, pokud člověk zná Carmina Burana, zná v podstatě i Hru o konci času, která je ještě vyexponovanější demonstrací bicích nástrojů, ostrých rytmů, některých hodně vypjatých vokálních partů a hlasitého sborového skandování. Výsledkem je ohromující bombastičnost proložená občasnou lyrikou, ale přiznám se, že na mne to vše působilo spíš jednotvárně a prázdně.

De temporum fine comoedia, foto Monika Rittershaus De temporum fine comoediafoto: Monika Rittershaus

Nicméně uvést toto dílo v Salcburku v předvečer 50. výročí světové premiéry má logiku. Režisér Castellucci ovšem opět nevyužil potenciál Felsenreitschule, která by v tomto případě mohla dobře posloužit (ostatně i její problematická akustika by tolik nevadila). A co hůř, místo toho, aby se neznámé dílo, které mnozí diváci viděli poprvé, snažil přiblížit, spíš ho zatemnil symbolikou, které nejspíš rozuměl jen on sám. Proč Sibyly kamenují na začátku ženu a pak zabíjejí děti, proč poustevníci provádějí jakési obřady kolem kmene stromu, proč se nakonec vrací Judita s Modrovousem, nebylo zřejmé. Relativně nejatraktivněji se podařilo osvětlit část Dies illa, v níž jeviště zaplňují přízraky lidských bytostí zachvácené děsem. Závěrečný výstup Lucifera, původně bohem odvrženého anděla, jenž nyní opakuje věty „Pane, zhřešil jsem“ a znovu se stává nositelem světla, režisér až příliš natáhl už mimo rámec Orffovy skladby dalšími a dalšími choreografickými gesty patrně znázorňujícími mutaci démona v anděla.

Dílo vyžaduje desítky zpěváků, včetně několika sborů, sólisté v pravém slova smyslu tu nevystupují. Nicméně jednotlivé sólové vstupy, zvláště party Sibyl byly zvládnuty uspokojivě. Gustav Mahler Jugendorchester posílený o obrovskou bicí sekci se s přímočarou rytmickou razantností a zvukovými orgiemi Carla Orffa vypořádal lépe než s rafinovaností Bély Bartóka. Rozpačitý dojem z večera to ale nespravilo.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.