Barber Františka Novotného

Předposlední koncert Velkého symfonického cyklu Filharmonie Brno v Janáčkově divadle přinesl 19. a 20. 4. (referuji o repríze) programovou sestavu z děl Leoše Janáčka, Samuela Barbera a Ludwiga van Beethovena, kterou s orchestrem nastudoval a řídil Ondrej Lenárd. Budiž řečeno hned úvodem, že jeho dirigentské vystoupení nebylo tím hlavním přínosem večera – na to byl jeho výkon příliš rutinní a málo inspirativní; jeho gesto nebylo vždy zárukou přesnosti hry členů orchestru, v Janáčkově suitě z opery Liška Bystrouška jsem nadto postrádala výraznější lyriku a barevnost a v Beethovenově Osudové zase individualizující náboj (sólový kvartet hráčů dřevěných dechových nástrojů byl ovšem skvělý!). Původně měl koncert řídit v Brně domácí a oblíbený Tomáš Hanus, avšak důvod, proč se tak nestalo, umlčel všechny případné námitky: mladý dirigent totiž připravoval v téže době nastudování Janáčkovy opery Z mrtvého domu v pařížské Opéra – Bastille!

Repertoárovým i reprodukčním magnetem večera se tedy stal Koncert pro housle a orchestr Samuela Barbera v provedení Františka Novotného. Tohoto interpreta zná nejen brněnské publikum jako vždy dokonale soustředěného houslistu ušlechtile svítivého tónu, neselhávající techniky a křišťálově čisté intonace. Barberův koncert z let 1939?-?1940 je v jeho repertoáru příkladnou ukázkou tvorby navazující na nejlepší vzory, jež mohl ve své době a ve své zemi mimořádně úspěšný americký skladatel mít. Je to dílo postavené na třívětém půdorysu, v němž první věta je velkou lyrickou fantazií zejména sólových houslí, druhá věta dramaticky využívá střetávání sóla a orchestrálních vstupů (s mnoha sóly z orchestru – zejména je třeba zmínit vynikajícím způsobem zahrané náročné sólo hoboje!) a třetí věta pak nenechá v klidu sólistu ani publikum: je nápaditě instrumentovaná a fascinuje neustávajícím pohybem šestnáctinových triol. František Novotný předvedl v díle všechny své nesporné přednosti: mohli jsme vychutnat suverénní intonaci pasáží v úvodu vstupní věty stejně jako půvabnou kantilénu ve větě druhé i dech beroucí technickou jistotu v závěrečném „moto perpetuo“. Ovace publika byly zcela na místě.

Sdílet článek: