PRAHA
Baletní soubory se čas od času pokoušejí přiblížit publiku umění, jemuž se oddali, a nechávají nahlédnout do jeho tajů. Pro publikum jsou podobné projekty příjemným zpestřením, možností něco se dozvědět a více se baletu přiblížit. U nás něco podobného už řadu let provozuje Pavel Šmok, nyní se k němu – ovšem jinak a z jiného úhlu – přidal i soubor pražského Národního divadla v představení Baletománie (Stavovské divadlo Praha, 2. premiéra 26. 2.) .
Jde o chronologický průřez slavných a evolučně zásadních tanečních scén barokem počínaje, současností konče, přičemž jsou propojeny vstupy tří postav: Velkého šéfa (Martin Zbrožek ), jeho pravé ruky Marcelky (Marcela Černačová ) a Adeptem (Petr Zuska , jinak skutečný „velký“ šéf baletu). Zastavme se nejprve u této složky, která měla za úkol celé představení vtipně oživovat a zároveň leccos dovysvětlovat (pro cizince s překladem do angličtiny na obvyklém „operním“ místě). Tuto úlohu naplnily postavy jen částečně. Postupem času byly jejich vstupy méně a méně potřebné, ke konci jako by dění spíš zdržovaly. Místy byly dialogy skutečně vtipné, ovšem někdy tak předvídatelné, že se při tom člověku vybavovaly scénky ze školních besídek. Zbrožek byl v pozici interpreta textu jako by svázán, jeho tvořivost a schopnost vytvořit například trapnou trapnost zde neměla příliš šanci se projevit. Na druhou stranu lze chápat, že tvůrci textu chtěli oslovit co nejširší publikum, hledali způsob, jak toho dosáhnout, a experimentovali…
V Baletománii šlo ale především o tanec a zde je naopak třeba autorům složit poklonu. Už barokní Tanec Apollóna , který kdysi na Lullyho hudbu tančil Ludvík XIV. a který pečlivě zrekonstruovala Helena Kazárová , byl skvostný. Výkon Igora Žukova byl excelentní, skvěle se vyrovnal se složitou koordinací těla a nezvyklou komunikací pohybů s hudbou. Z dalších ukázek jmenujme alespoň Giselle , Korzára (virtuózní výkon Nikoly Márové , Viktora Konvalinky a Michala Štípy ), Labutí jezero (s vtipným Zuskovým choreografickým vstupem) a Umírající labuť (opět skvělá Márová). Moderní současnost (škoda, že se nedostalo více na 20. století, alespoň Marthu Graham) zastoupily tři pohledy na 1. část Janáčkova cyklu V mlhách . Návrat do neznámé země (Zuzana Susová , Alexander Katsapov ) Jiřího Kyliána vystřídal Zuskův duet V mlhách , kde hledání sama sebe předvedly originálními pohyby Klára Kutilová a Klára Jelínková . Tanečník a choreograf Jan Kodet se v premiéře představil Duelem (V. Konvalinka, Tomáš Rychteský ), v němž originálním způsobem zasadil hudbu do nových souvislostí a pracoval s ní především jako s prostředkem. Závěrečný Zuskův Mariin sen , tedy sen slavné tanečnice 1. poloviny 19. století Marie Taglioni, vycházející ze života této umělkyně, sklidil největší ohlas. Prolínala se tu Mariina (Natálie Benyovszká ) psychická labilita, její místy sexuálně zabarvené snění (do půl těla nazí tanečníci s baletními sukýnkami), sebeironie i vtipná parodie.
