středa, 13. duben 2022

Bachovo velkolepé pašijové drama podle evangelisty Jana s Collegiem 1704

Napsal(a) 

Collegium 1704, foto Petra Hajská Collegium 1704foto: Petra Hajská

Mnohokrát jsme se přesvědčili o tom, že dirigent Václav Luks umí proměnit Rudolfinum v sakrální prostor. A stalo se to znovu. V předvelikonočním Svatém týdnu uvedl se svými soubory Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 a sólisty Janovy pašije BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha. Jejich první verzi slyšeli luteránští křesťané v lipském kostele sv. Mikuláše na Velký pátek 7. dubna 1724, posluchači Rudolfina průnik čtyř verzí tohoto díla o „šedivém“ úterý 12. dubna 2022.

Mimořádně dramatická skladba devětatřicetiletého Bacha (tehdy to bylo jeho nejrozsáhlejší dílo) se pro autora – jak jsme u něj zvyklí – stala příležitostí, jak prozkoumat v kompoziční „laboratoři“, co pašije nabízejí: kombinace hlasů, symboliku, kontrasty, přičemž biblický text doplnil verši z různých pramenů včetně oblíbeného libreta Bartholda Heinricha Brockese (1680–1747). Lukse tento přístup zjevně inspiroval k usilovné práci v „laboratoři“ interpretační, jež v tomto večeru vyústila v dokonalou linku sboru, strhující hru orchestru a výrazně citový projev sólistů.

V dramatické předehře se podařilo hráčům přesně vystihnout a naznačit dvojí atmosféru, jež prochází celou partiturou: napjatou „rozeklanost“ s měkkostí. Sbor, který má v těchto pašijích úlohu příběh komentovat, posouvat ho, zpřítomňovat nebo přerušovat kontemplacemi, zpíval pod dirigentovým vedením jako jedno tělo a jeden dech. Slyšeli jsme ostré sbory-turbae (při dožadování se Ježíšova odsouzení), pregnantní fugata, širokodeché fráze, agresivitu i vroucnost. Instrumentalisté, jejichž party rozšířil skladatel o některé barvy (např. v continuu varhany a cembalo, viola da gamba a violoncello, v dechové skupině hoboj da caccia), vystupovali z tohoto velkolepého plátna přesně tam, kde bylo třeba.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Velkým hrdinou Bachových pašijí je Evangelista, a pokud ho dirigent nezvolí správně, troufám si říct, že se tím zmaří vyznění minimálně 50 procent díla. Zpívat tento part je výsada i břemeno… Luks si vybral skvěle. Tenorista Sebastian Kohlhepp vklouznul do své role zcela přirozeně a vcítil se do ní, aniž by byl přehnaně teatrální. Jeho hlas zněl natolik samozřejmě, lehce a zářivě, až člověk chvílemi zapomínal, že nejde o vyprávění, ale náročný zpěv. Dokázal udržet napětí, vzbudit emoce. Závěr první části s úchvatným melismatem, kde si Bach vypůjčil úryvek z Matoušova evangelia o Petrově pláči po trojím zapření Ježíše, jsme si díky Kohlheppovi mohli náležitě vychutnat. Neméně působivé bylo jeho souznění s orchestrem v recitativu o Ježíšově bičování. Basista Matthias Winckhler dodal roli Ježíše potřebný klid a důstojnost příjemně znělým, výrazným, v nižší dynamice něžným basem, jenž vynikl v árii Mein teurer Heiland. Dvojici doplnil barytonista Christian Immler v psychologicky nesnadné roli Piláta. Pominu-li, že budil dojem, jako by vystoupil z renesančního obrazu, jeho projev byl mimořádně komplexní a charismatický, s aurou vznešenosti nechal vyznít svůj měkký a zároveň intenzivní hlas. Tahle poloha Piláta se opravdu povedla. Sytý tenor Tobiase Hungera se podle mě nejlépe projevil v ariosu Mein Herz, kde dokázal úžasně splynout s orchestrem a pracovat s dynamikou. V tomto směru se dobře uvedla také sopranistka Sophie Junker. Ačkoli bych si uměla v půvabné árii Ich folge dir gelichfalls představit svítivější barvu, dokázala jí pěvkyně dodat patřičnou vřelost a snad ještě více v árii Zerliesse, mein Herze. Altistka Julia Böhme (zastoupila kvůli nemoci Henriettu Gödde) zaujala výrazným, příjemně kovovým hlasem. Snad jen v árii Es ist vollbracht mohla být ještě expresivnější – atmosféra byla jejími kolegy eskalována na nejvyšší možnou míru. Dodejme, že nikoli nepodstatnou přidanou hodnotou sólistů byl fakt, že většina zpívala ve svém rodném jazyce.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Nelze nezmínit mistrovské basso continuo violoncellisty Libora Maška, gambistky Hany Flekové, cembalisty Joana Boronata Sanze a Pabla Kornfelda u varhanního pozitivu, kteří se obzvlášť zaskvěli v basovém ariosu Betrachte, meine Seele a tenorové árii Erwäge, wie sein blutgefärbter Rücken. Stejně tak byly výtečné hobojistky Katharina Andres s Petrou Ambrosi a dvojice flétnistek Julie Braná s Lucií Duškovou. Dirigentovou oporou byla jako vždy koncertní mistryně Helena Zemanová, vedle níž zazářila Jana Anýžová.

Bachovy Janovy pašije ožily tohoto večera v Rudolfinu se vším, co do nich autor vložil, nechyběla jim ironie, křehkost, široké spektrum kontrastů a symboliky. Kázání mezi dvěma díly nebylo třeba, skladatel ho vložil do hudby.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.