Mnohokrát jsme se přesvědčili o tom, že dirigent Václav Luks umí proměnit Rudolfinum v sakrální prostor. A stalo se to znovu. V předvelikonočním Svatém týdnu uvedl se svými soubory Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 a sólisty Janovy pašije BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha. Jejich první verzi slyšeli luteránští křesťané v lipském kostele sv. Mikuláše na Velký pátek 7. dubna 1724, posluchači Rudolfina průnik čtyř verzí tohoto díla o „šedivém“ úterý 12. dubna 2022.
Mimořádně dramatická skladba devětatřicetiletého Bacha (tehdy to bylo jeho nejrozsáhlejší dílo) se pro autora – jak jsme u něj zvyklí – stala příležitostí, jak prozkoumat v kompoziční „laboratoři“, co pašije nabízejí: kombinace hlasů, symboliku, kontrasty, přičemž biblický text doplnil verši z různých pramenů včetně oblíbeného libreta Bartholda Heinricha Brockese (1680–1747). Lukse tento přístup zjevně inspiroval k usilovné práci v „laboratoři“ interpretační, jež v tomto večeru vyústila v dokonalou linku sboru, strhující hru orchestru a výrazně citový projev sólistů.
V dramatické předehře se podařilo hráčům přesně vystihnout a naznačit dvojí atmosféru, jež prochází celou partiturou: napjatou „rozeklanost“ s měkkostí. Sbor, který má v těchto pašijích úlohu příběh komentovat, posouvat ho, zpřítomňovat nebo přerušovat kontemplacemi, zpíval pod dirigentovým vedením jako jedno tělo a jeden dech. Slyšeli jsme ostré sbory-turbae (při dožadování se Ježíšova odsouzení), pregnantní fugata, širokodeché fráze, agresivitu i vroucnost. Instrumentalisté, jejichž party rozšířil skladatel o některé barvy (např. v continuu varhany a cembalo, viola da gamba a violoncello, v dechové skupině hoboj da caccia), vystupovali z tohoto velkolepého plátna přesně tam, kde bylo třeba.
Velkým hrdinou Bachových pašijí je Evangelista, a pokud ho dirigent nezvolí správně, troufám si říct, že se tím zmaří vyznění minimálně 50 procent díla. Zpívat tento part je výsada i břemeno… Luks si vybral skvěle. Tenorista Sebastian Kohlhepp vklouznul do své role zcela přirozeně a vcítil se do ní, aniž by byl přehnaně teatrální. Jeho hlas zněl natolik samozřejmě, lehce a zářivě, až člověk chvílemi zapomínal, že nejde o vyprávění, ale náročný zpěv. Dokázal udržet napětí, vzbudit emoce. Závěr první části s úchvatným melismatem, kde si Bach vypůjčil úryvek z Matoušova evangelia o Petrově pláči po trojím zapření Ježíše, jsme si díky Kohlheppovi mohli náležitě vychutnat. Neméně působivé bylo jeho souznění s orchestrem v recitativu o Ježíšově bičování. Basista Matthias Winckhler dodal roli Ježíše potřebný klid a důstojnost příjemně znělým, výrazným, v nižší dynamice něžným basem, jenž vynikl v árii Mein teurer Heiland. Dvojici doplnil barytonista Christian Immler v psychologicky nesnadné roli Piláta. Pominu-li, že budil dojem, jako by vystoupil z renesančního obrazu, jeho projev byl mimořádně komplexní a charismatický, s aurou vznešenosti nechal vyznít svůj měkký a zároveň intenzivní hlas. Tahle poloha Piláta se opravdu povedla. Sytý tenor Tobiase Hungera se podle mě nejlépe projevil v ariosu Mein Herz, kde dokázal úžasně splynout s orchestrem a pracovat s dynamikou. V tomto směru se dobře uvedla také sopranistka Sophie Junker. Ačkoli bych si uměla v půvabné árii Ich folge dir gelichfalls představit svítivější barvu, dokázala jí pěvkyně dodat patřičnou vřelost a snad ještě více v árii Zerliesse, mein Herze. Altistka Julia Böhme (zastoupila kvůli nemoci Henriettu Gödde) zaujala výrazným, příjemně kovovým hlasem. Snad jen v árii Es ist vollbracht mohla být ještě expresivnější – atmosféra byla jejími kolegy eskalována na nejvyšší možnou míru. Dodejme, že nikoli nepodstatnou přidanou hodnotou sólistů byl fakt, že většina zpívala ve svém rodném jazyce.
Nelze nezmínit mistrovské basso continuo violoncellisty Libora Maška, gambistky Hany Flekové, cembalisty Joana Boronata Sanze a Pabla Kornfelda u varhanního pozitivu, kteří se obzvlášť zaskvěli v basovém ariosu Betrachte, meine Seele a tenorové árii Erwäge, wie sein blutgefärbter Rücken. Stejně tak byly výtečné hobojistky Katharina Andres s Petrou Ambrosi a dvojice flétnistek Julie Braná s Lucií Duškovou. Dirigentovou oporou byla jako vždy koncertní mistryně Helena Zemanová, vedle níž zazářila Jana Anýžová.
Bachovy Janovy pašije ožily tohoto večera v Rudolfinu se vším, co do nich autor vložil, nechyběla jim ironie, křehkost, široké spektrum kontrastů a symboliky. Kázání mezi dvěma díly nebylo třeba, skladatel ho vložil do hudby.
