Střípky z Českého Krumlova I.
Projekt fúze barokní hudby, jazzu a latinskoamerické hudby by mohl být docela zajímavým, byť ne novým nápadem. Na tomto poli zkoušelo své síly už mnoho hudebníků, ať přicházeli ze světa klasické hudby či jazzu. Ale nepochybně se dá stále přicházet s něčím novým, téma fúze se zdaleka nevyčerpalo. Dokonce bych řekl, že na svůj zásadní příspěvek teprve čeká. Barokní hudba v sobě obsahuje řadu rysů, které ji spojují s jazzem. Třeba duch kolektivní improvizace, umožňující tvořivě obměňovat, cifrovat, varírovat melodii nad pevným základem, rytmickou kostrou a harmonickým schématem obsaženým v generálním basu, abych vyzdvihl jen jeden společný rys. The Classical Music Maniacs přicházející ze Slovenska deklarují svůj záměr na každém kroku, ale to, s čím se na krumlovském Festivalu skutečně představili, je všechno možné, jen ne „fúze jazzu a baroka“. O nějaké konvergenci stylů, pokud tím máme na mysli tvořivé vzájemné ovlivňování, nemůže být řeči ani náhodou. Jinak to byl celkem příjemný letní večer strávený s hudbou Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho, Astora Piazzolly a Carlose Gardela, tedy když trochu slevíme ze svých nároků. Hrát Braniborské koncerty na té úrovni, s jakou se v Jízdárně představili krumlovskému publiku Klasičtí Maniaci, těžko by se dostali na jakýkoli festival klasické hudby, který jen trochu myslí na svou pověst. Takto však mohou intonační laxnost a „tlustý“ tón smyčců vydávat za dirty sound, který je právě přibližuje světu jazzu (kde se přece na čistotu tak nehledí). Ona fúze pak v jejich provedení znamená, že stoprocentně nudně klasické provedení Braniborského koncertu č. 3, či Dvojkoncertu d moll pro 2 housle (zde ovšem přezdívaného „Bouble“), je zarámováno dvěma zcela neorganickými vstupy scatující zpěvačky, která svým „dúvadúvadúvadúva“ publiku dává na srozuměnou, že tu jde o hluboké prolínání stylů. Vždyť je to přece „Bach v teniskách“.
Klasicky vyškolení hudebníci, byť v texaskách, hráli tak, jak je to naučili, a jazzu se nepříblížili ani vzdálenou oklikou. Přestože housle mají vynikající předpoklady pro jazzový styl, ten, kdo čekal, že uslyší něco mezi Joem Venutim a Stéphanem Grapellim, na to musel hezky rychle zapomenout. Přizvaný brazilský perkusionista Luis Ribeiro sice přidával jakousi rytmickou kostru ve stylu samby, ale na víc se nezmohl, bicí sólo jej pak odhalilo jako stěží průměrného hráče. Po přestávce přišla aspoň částečná satisfakce v dílech Piazzolly a Gardela, ale ani zde jsme se žádné kreativní improvizace nedočkali, ze svého klasického stínu Maniaci pod vedením svého uměleckého šéfa Jarolíma Emmanuela Ružičky vystoupit nedokázali. Každý hrál jen to, co má stovkami hodin drilu zalezlé hluboko pod kůží. Finalisté světového poháru v profesionálním tanci, Karol Brüll a Viktoria Bolender, pak svými pohybovými kreacemi definitivně odvedli tok večera kamsi jinam. Ten, komu se průběžně vybavovala jména jako George Gershwin, Paul Hindemith, Darius Milhaud, Leonard Bernstein, Dave Brubeck či Oscar Peterson, musel z této akce odcházet s pocitem hlubokého zklamání, pramenícím z toho, že se mu zde pod visačkou máslo prodával laciný margarín.