Až na tu tečku.

Na svém abonentním koncertě C2 uvedla Česká filharmonie skladby Steva Reicha, Bély Bartóka a Ludwiga van Beethovena. Sólistou byl francouzský violista Anotine Tamestit. Americký dirigent David Robertson je v brožurce označen jako „důvtipný a smělý dramaturg“. Nevíme však, kdo sestavoval program tohoto koncertu. Ten byl totiž zádrhelem jinak zajímavého večera.

Robertson se představil jako energický, sympatický lídr bez hvězdných ambicí, jemuž komunikace s orchestrem zjevně bezvadně fungovala. Úvodní asi patnáctiminutová kompozice amerického minimalisty Steva Reicha je posluchačsky velmi přístupná, místy filmová až popová. Její perpetuum mobile připomínalo barokní motoriku. Heroický výkon v repetitivních partech odvedli dva pianisté, Václav Mácha a Stanislav Gallin, kteří jako součást orchestru drželi rytmickou kostru od začátku do konce. Možná by provedení slušela výraznější práce s barvami a dynamikou, ale například konec, kdy se barvy nástrojů vpíjí do sebe a postupně mizí, vyzněl velmi sugestivně.

Je to jen osobní pocit, že by se tato hudba lépe hodila do zcela jiného prostoru, nemusela by se tvářit jako „vážná“ a provádět s takovou seriózností…

Po přestavbě nastoupil na scénu francouzský fenomén, violista Antoine Tamestit. Je to opět typ neokázalý, odevzdaný hudbě, který nepotřebuje velká gesta, aby bylo hned jasné, že slyšíme něco mimořádného. Viola a Bartókův koncert pro ni – to jsou rarity, jež je dobré vytahovat na světlo. Nástroj ze Stradivariho dílny se zdál v rukou drobného sólisty ještě větší. Ale její zvuk byl famózní. V nižších polohách se vyrovnala violoncellu, ve vysokých doháněla housle. Zároveň disponuje slovy nepopsatelnou intenzivní barvou. Taneční elementy tohoto Bartókova optimistického díla (překvapivě překypujícího energií na to, že jde o poslední skladbu vážně nemocného skladatele) přednášel Tamestit s bravurou a šarmem maďarského cikána.

Po přestávce zazněla Beethovenova První symfonie. Asi by se dalo nějak vysvětlit její zařazení na program, ale jiná souvislost, než že má skladatel velké výročí, mě nenapadá. Jistě že hráči České filharmonie tuto hudbu zahrají „levou zadní“. Ale Robertson se na to zjevně spolehl. Nebyla cítit žádná vize, práce na detailech frázování, zvuk byl zbytečně „tlustý“… Výsledek představoval provedení, jaké má orchestr zahrát na začátku zkoušecího procesu. (Pro přesnost uvádím, že jsem navštívila první ze tří koncertů). Zřejmě nebyl čas – taková je často cena za angažování žádaných „létajících dirigentů“. Škoda takové tečky.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější