pondělí, 10. únor 2020

Až na tu tečku.

Napsal(a) 

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Na svém abonentním koncertě C2 uvedla Česká filharmonie skladby Steva Reicha, Bély Bartóka a Ludwiga van Beethovena. Sólistou byl francouzský violista Anotine Tamestit. Americký dirigent David Robertson je v brožurce označen jako „důvtipný a smělý dramaturg“. Nevíme však, kdo sestavoval program tohoto koncertu. Ten byl totiž zádrhelem jinak zajímavého večera.

Robertson se představil jako energický, sympatický lídr bez hvězdných ambicí, jemuž komunikace s orchestrem zjevně bezvadně fungovala. Úvodní asi patnáctiminutová kompozice amerického minimalisty Steva Reicha je posluchačsky velmi přístupná, místy filmová až popová. Její perpetuum mobile připomínalo barokní motoriku. Heroický výkon v repetitivních partech odvedli dva pianisté, Václav Mácha a Stanislav Gallin, kteří jako součást orchestru drželi rytmickou kostru od začátku do konce. Možná by provedení slušela výraznější práce s barvami a dynamikou, ale například konec, kdy se barvy nástrojů vpíjí do sebe a postupně mizí, vyzněl velmi sugestivně.

Je to jen osobní pocit, že by se tato hudba lépe hodila do zcela jiného prostoru, nemusela by se tvářit jako „vážná“ a provádět s takovou seriózností…

Po přestavbě nastoupil na scénu francouzský fenomén, violista Antoine Tamestit. Je to opět typ neokázalý, odevzdaný hudbě, který nepotřebuje velká gesta, aby bylo hned jasné, že slyšíme něco mimořádného. Viola a Bartókův koncert pro ni – to jsou rarity, jež je dobré vytahovat na světlo. Nástroj ze Stradivariho dílny se zdál v rukou drobného sólisty ještě větší. Ale její zvuk byl famózní. V nižších polohách se vyrovnala violoncellu, ve vysokých doháněla housle. Zároveň disponuje slovy nepopsatelnou intenzivní barvou. Taneční elementy tohoto Bartókova optimistického díla (překvapivě překypujícího energií na to, že jde o poslední skladbu vážně nemocného skladatele) přednášel Tamestit s bravurou a šarmem maďarského cikána.

Po přestávce zazněla Beethovenova První symfonie. Asi by se dalo nějak vysvětlit její zařazení na program, ale jiná souvislost, než že má skladatel velké výročí, mě nenapadá. Jistě že hráči České filharmonie tuto hudbu zahrají „levou zadní“. Ale Robertson se na to zjevně spolehl. Nebyla cítit žádná vize, práce na detailech frázování, zvuk byl zbytečně „tlustý“… Výsledek představoval provedení, jaké má orchestr zahrát na začátku zkoušecího procesu. (Pro přesnost uvádím, že jsem navštívila první ze tří koncertů). Zřejmě nebyl čas – taková je často cena za angažování žádaných „létajících dirigentů“. Škoda takové tečky.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.