pondělí, 28. listopad 2022

Autentické, seriózní, zásadní mládí

Napsal(a) 

Petr Kotík, foto OCNH Petr Kotíkfoto: OCNH

Budou ty skladby dobré? Nelze to říct a není to podstatné. Podstatná je autenticita tvorby.“ Těmito slovy uvedl Petr Kotík v programové brožuře pátý ze série „Zásadních“ koncertů připravovaných Ostravským centrem nové hudby, tentokrát věnovaný mladým skladatelům nastupující generace. V úterý 15. listopadu uvedl skladby pěti z nich mezinárodní orchestr mladých hudebníků ONO – Ostrava New Orchestra, založený roku 2017 a zaměřený na interpretaci současné tvorby, tentokrát pod taktovkou Petra Kotíka.

Skladatelka a houslistka Ostrava New Orchestra María de Grandi Ruzafa, která na loňských Ostravských dnech představila introspektivní improvizační tvorbu, nyní uvedla něco docela odlišného – svoji první orchestrální partituru Otesánek (Fairytale no. 1) inspirovanou stejnojmennou českou pohádkou. V sazbě pro komorní orchestr s perkusemi a klavírem se zjevují melodie, ale je zřejmé, že se jim skladatelka vyhýbá – deformuje je, „utíká“ od nich, nápaditým způsobem je rozmělňuje zpět do všeobecného dění. Nalézáme zde ovšem stále některé zavedené – a poněkud znavené – „soudobé“ postupy včetně kontrastu pro kontrast. Komorní obsazení autorce ovšem také umožnilo jemnější kontrolu nad jednotlivými party, a tedy i přehlednější sazbu.

Christian Ferlaino ve skladbě Synthetics 1 – Floating dává sobě i posluchačům za cíl „sledování proměnlivé časové a tonální osnovy a zažití osvobozující nestability“. Na samotné hranici konsonance pracuje s umělou stupnicí odvozenou z jihoitalské lidové hudby s vícero tonálními centry. Pikola, housle a hoboj jako by nesly názvuky pasteveckých nástrojů. V určitém ohledu lze tuto skladbu popsat jako kontemplativní plochu bez násilných kontrastů – jemné „převalování“ zvuků, jako mořský příboj, táhlé crescendo a postupné nabalování nástrojů v zajímavých kombinacích.

Ostrava New Orchestra, foto OCNH Ostrava New Orchestrafoto: OCNH

Čínskou tušovou krajinomalbou inspirovaná kompozice Shan shui Iana Mikysky své východní vlivy dle skladatele neuplatňuje v hudbě samotné, ale ve vnímání času, prázdnoty, prolínání a percepce. Basklarinetista Irvin Venyš jemně dýše do svého nástroje a ukazuje se tak, že dech – jeho různé nápodoby a funkce – v této dvacetiminutové skladbě funguje jako jakýsi strukturní element. Dalším odkazem na malbu jsou dvě pivní petlahve na bambusových tyčích (vzhledem upomínající štětce), kterými druhý sólista večera Martin Opršál kvedlal v kýblech s vodou, až ta šplíchala ven. (Její zvuk mohl být spíše studiový prvek, naživo i přes extrémně citlivou akustiku sálu DOX+ slyšet příliš nebyla). Zaujala zde zejména detailní práce s celkovým aranžmá zvuku, stejně jako takřka podprahová, plíživá gradace a uvolnění, ona jevištní akce ovšem – jak už to s ní obvykle bývá – vyvolávala otázky. Dalo by se zároveň říci, že je to trochu mlžné – ony jemné témbry v pianissimu, rozpité v celém orchestrální zvukové krajině.

Martin Opršál, foto OCNH Martin Opršálfoto: OCNH

Statičtější témbrovou plochu přinesla následující Canvas Liisy Hirsch. Oproti předcházející skladbě zde sledujeme zejména harmonické pnutí v plném, až spektrálním zvuku. Velmi zajímavém, až ne-orchestrálním, ovšem nanejvýš kompaktním a jednotném – v lehkých odstínech se proměňujícím.

Večer s názvem Zásadní mládí uzavřela Popínavá hudba, v níž Adrián Demoč pracuje s jednou melodickou linkou – „osekání zbytného a usilovná snaha porozumět, o co v téhle rodící se hudbě jde.“ Exponuje zde tak vkusný motiv, postupně proměnlivý v nuancích rytmických, melodických, témbrových – opakující se prakticky po celé trvání pětadvacetiminutové skladby. Demoč zde rozvrhuje časovost nikoli nepodobnou minimalismu, tedy momentu roztaženého na libovolně dlouhou plochu (čemuž tento sál svědčí a napomáhá). Nečekaným a pozoruhodným byla též obměna těsně před koncem, přinášející náhle – po veškerém předchozím dění – další motiv.

Tento večer se nekonaly žádné velké výstřelky, šlo o program umírněný, vážný, ano, v jistém ohledu až chmurné. Zamyšlené, místy až sklíčené skladby ve sklíčené době (první, neověřené zprávy o zasažení polského území během přestávky náladě nikterak nepomohly). Jednotný program skladeb v zásadě příbuzných (ovšem nikoli stejných), ale především vkusných kompozic odehraných s patřičným nasazením a péčí. Ujištění, že i přes svůj název je řada „Zásadních“ koncertů otevřená i aktuálním tvůrčím výbojům, a nikoli uzavřený klub velkých „historických“ jmen typu Iannise Xenakise či Mortona Feldmana.

Dojem ze Zásadního mládí nelze uzavřít jinak než opět slovy Petra Kotíka: „Všichni jsou seriózní, soustředěni na kompozici, nikdo z nich se nesnaží udělat dojem a uspět vykalkulovaným způsobem či podbízením se tomu, co se zrovna líbí. A to dává naději, že v jejich skladbách je něco víc než zvuk sám, že je to autentický projev tvůrců nové generace.

Jan Borek

Redaktor a editor webové Harmonie. Absolvent olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.