V zářijové části 7. Mezinárodního varhanního festivalu se, „schováni“ na kůru, představili čtyři interpreti, zde budeme psát pouze o třech z nich. Ital Luciano Zecca předvedl standardně kvalitní, dalo by se říci rutinní výkon, kde nic nechybělo, ale ani toho mnoho nepřebývalo. Zajímavostí byly italští autoři, které u nás v podstatě neuslyšíme (Felice Moretii, Vincenzo Antonio Petrali a Giovanni Morandi), žijící zhruba v první polovině 19. století. Následující koncert ředitelky festivalu Ireny Chřibkové prokázal, že i ženy dokážou bez problémů ovládnout královský nástroj, s jistotou, zřetelností, rázností a jemností zároveň. V technicky i výrazově náročném programu zazněla například část z cyklu skladatelky Jeanne Demessieux s názvem Les Eaux (Vody) a brilantní Widorovo Allegro ze 6. varhanní symfonie g moll op. 42 , nechyběli ani další francouzští autoři jako Messiaen, Vierne a Tournemire. Za vrchol festivalu ovšem považuji výkon Petra Rajnohy , který prostě neměl chybu. Jeho provedení děl od Bacha přes Schumanna, Brahmse až po Francka, Olssona, Duruflé a Messiaena bylo spolehlivé, precizní, vysoce muzikální. Navíc zcela přirozeně přecházel z období do období a každému dal přesně to, co bylo třeba, jak po registrační, tak interpretační stránce. Tak poctivé a promyšlené hraní se prostě hned tak neslyší.
