pátek, 19. listopad 2021

Ať žije svoboda a demokracie. Česká filharmonie je oslavila s Hrůšou a Vondráčkem

Napsal(a) 

Lukáš Vondráček, foto Petr Chodura Lukáš Vondráčekfoto: Petr Chodura

Vloni přišla Česká filharmonie poprvé s myšlenkou pořádat pravidelné koncerty spojené s tématem svobody a demokracie a zároveň připomenout, jak důležitým dnem byl v našich dějinách sedmnáctý listopad. Na programu exkluzívního koncertu, připraveného pro 17. 11. 2020, bylo Kabeláčovo Mysterium času a Šostakovičova Leningradská. Kvůli nouzovému stavu se koncert bohužel neuskutečnil.

Pro letošní sedmnáctý listopad si Česká filharmonie připravila program neméně atraktivní. Dirigent Jakub Hrůša jej pojal jako „slovanský“: zařadil do něho Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18, Janáčkovu Suitu pro orchestr op. 3 a Koncert pro orchestr Witolda Lutosłavského. Sólistkou Rachmaninovova Koncertu měla být známá čínská pianistka Yuja Wang, která je v této sezoně rezidenční umělkyní České filharmonie. Nevím, jestli se jednalo o náhodu nebo o skrytý záměr, ale kombinace díla ruského skladatele, jenž prožil velkou část života v USA, a čínské interpretky, která také žije v USA, na českém „Koncertě pro svobodu a demokracii“ má dost pikantní nádech.

Yuja Wang však připravila pořadatelům horkou chvilku, neboť v pondělí ráno, pouhé dva dny před středečním pražským koncertem, své vystoupení ze zdravotních důvodů odřekla. Považuji téměř za zázrak, že se podařilo najít adekvátní náhradu, a to nikoho menšího než Lukáše Vondráčka, současnou pianistickou hvězdu nejvyšší kategorie. I on – shodou okolností – žije už řadu let v USA. Termíny na přípravu jeho vystoupení se zdály být šibeniční: na zkoušku s orchestrem měl pouze úterek, ve středu byla generálka, večer koncert.

Výsledek ovšem předčil veškerá očekávání – to, co se odehrálo 17. listopadu 2021 ve Dvořákově síni Rudolfina, bylo prostě úžasné. Lukáš Vondráček hrál Rachmaninova se strhujícím nasazením, osobitě a nápaditě, fascinoval brilantními démonickými pasážemi, dojímal něžnou lyrikou a okouzloval zpěvností svých kantilén i bohatou škálou rafinovaných úhozových nuancí. Neméně mne však v tomto díle zaujal orchestr. Jakub Hrůša propracoval orchestrální složku Rachmaninovova Koncertu tak barvitě, až se zdálo, že skladbu vnímá ne jako klavírní koncert, ale jako symfonickou báseň se sólovým klavírem. Dílu to nesmírně prospělo – koncertní sál se doslova vzdouval emocemi, jimiž je tato skladba nabitá od první do poslední noty. V dynamických vrcholech jsem měl dokonce pocit, že zdi Dvořákovy síně vibrují. Souhra klavíristy se sólistou byla neuvěřitelně dokonalá – promyšlená, prožitá a procítěná do nejjemnějších tempových i dynamických záchvěvů. Pianista, dirigent i orchestr tu potvrdili, že jsou oprávněně řazeni mezi světovou špičku. Vnímalo to tak i publikum, které bezprostředně po doznění posledních tónů povstalo ke standing ovation. Lukáš Vondráček se posluchačům odměnil slavným Schumannovým Sněním. Hrál ho v potemnělém sále, tichým, měkkým a zpěvným úhozem, a opět velmi krásně a osobitě. Několik taktů ve středním dílu mi dokonce znělo natolik nově, že jsem se doma musel podívat do not, kde že to vlastně pan Vondráček ty zajímavé protihlasy objevil.

Jakub Hrůša, foto Petr Chodura Jakub Hrůšafoto: Petr Chodura

Janáčkova raná čtyřvětá Suita, která zazněla po přestávce, nepřeslechnutelně čerpá z lidové melodiky. První, třetí a čtvrtá věta mají víceméně taneční charakter, pomalou druhou větu bychom mohli vnímat třeba jako „dumku“. Hrůša pojal toto posluchačsky nenáročné dílo opravdu tanečně a odlehčeně. Hojně přitom využil barevnosti dechů, s nimiž skladatel pracuje v partituře velice nápaditě.

Na závěr slavnostního večera zaznělo jedno z nejvýznamnějších děl Witolda Lutosłavského, Koncert pro orchestr. Autor požaduje pro provedení této skladby značně rozšířený orchestr: mj. podstatně zvětšený počet všech dechů, impozantní baterii bicích (včetně celesty a xylofonu), dvě harfy a dokonce i klavír. Jakub Hrůša vytvořil z tohoto díla vzrušující, téměř až dobrodružnou „podívanou“ s nespočtem barevných a výrazových efektů a dokázal publikum udržet v napětí od úvodních přízračných úderů tympánů v Intrádě až po velkolepý chorální závěr finální věty. Jedná se o skladbu interpretačně mimořádně náročnou, a to jak pro hráče, tak pro dirigenta. Výraznou roli v ní mají bicí, „své“ si samozřejmě užijí také dechy všeho druhu, ale obdivoval jsem i kontrabasy – pianissimové pizzicatové téma k passacaglii ve III. větě podalo šest kontrabasistů v naprosto dokonalé souhře, doslova „jako jeden muž“.

Slavnostní večer se obešel bez úvodních proslovů – což asi nikomu z posluchačů nijak zvlášť nevadilo. Ale ocenil jsem Jakuba Hrůšu, který klidným gestem ztišil nadšený potlesk po Lutosłavském a řekl jedinou větu: „Ať žije svoboda a demokracie“.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.