Na závěr prázdnin se v pražském Obecním domě zastavil na svém turné Asijský mládežnický orchestr. Bylo vyprodáno, magnetem koncertu ve Smetanově síni byla hvězdná korejsko-americká houslistka Sarah Chang, jejíž portrét právem dominoval plakátům. Sibeliův koncert zahrála směle, masivně, spolehlivě a efektně.
Těleso tvořila letos stovka mladých hudebníků z více než desítky zemí od Číny přes Hong Kong a Tchaj-wan až po Malajsii, Filipíny, Thajsko, Singapur, Koreu a Japonsko. Scházejí se každoročně už víc než čtvrtstoletí. Dirigentem večera byl Richard Pontzious, Američan působící po léta na Dálném Východě, spolu s Yehudim Menuhinem zakladatel orchestru. Bělovlasý vysoký vitální sedmdesátník.
Sarah Chang nevystavuje na odiv virtuozitu, i když má dostatek předpokladů k tomu, aby právě touto cestou šla. Evidentně jde cestou odpovědné poctivosti. Sibelia podala zápasivě, zpočátku i za cenu intonačního rozvolnění, tónem pevným a obsažným, i když méně nosným, než by zněl ideál. Ztišená místa měla odpovídající dynamiku, ale bohužel menší napětí. Méně se kouzlilo, právě v tomto mnohde tajemném až démonickém koncertu by to však šlo – a existují interpretace, které tuto stránku partitury akcentují výrazněji. Možná to ale souviselo i s hrou orchestru, velkého, produkujícího v souhře dokonalý a v dynamice rozlišovaný, ale přece jen převážně těžký a tučný zvuk.
Je pochopitelné, že Straussova symfonická báseň Don Juan je díky své svítivé efektnosti, díky instrumentačnímu lesku a výmluvné epičnosti skladbou, po které musí dramaturg orchestru mladých bezpochyby sáhnout. Tělesa tohoto typu jsou proslulá energií, naléhavostí a nábojem své hry. Nebylo tomu jinak. Asijský mládežnický orchestr bývá právem hodnocen ve své kategorii jako špičkový. Jsou v něm ti nejlepší z nejlepších, jsou zkušení, motivovaní, sehraní. Straussova hudba odezněla na počátku koncertu v nejvyšší možné nádheře. Podobně ovšem hráli hosté Sibelia a obdobně pak i Beethovena. Jeho Sedmá symfonie snese velký entusiasmus, ale obrovité obsazení posunulo její vyznění přece jen už dál, než je záhodno. Byl to Beethoven patetický, skladatel – bojovník, přesně v intencích romantických výkladů jeho osobnosti. Přes všechnu dirigentovu pozornost artikulaci a dynamice nebylo možné se zbavit dojmu, že jsme svědky univerzálního, zcela zvládnutého a přesvědčivého, ale naprosto obecného a dost nestylového pojetí.
Nad ochotou mladých asijských hudebníků zabývat se evropskou hudbou a nad mírou jejich vcítění nelze než znovu a znovu žasnout. Představme si evropské studenty s tradičními asijskými hudebními nástroji na turné po Dálném Východě… Ano, nesmysl, nesrovnatelná situace. Hostům tedy patřil obdiv. Požitek z nuancí orchestrální hry, které by přinesli v tak známém repertoáru špičkoví evropští profesionálové, však přece jen předat nemohli.
