Svůj projekt souborného provedení všech dvaatřiceti klavírních sonát Ludwiga van Beethovena zahájil izraelsko-palestinský pianista Saleem Ashkar v Anežském klášteře 3. října 2016. Od té doby uvedl postupně na pěti svých pražských recitálech již dvacet Beethovenových sonát. Na svém prozatím posledním, šestém recitálu v pondělí 26. února 2018 nabídl pražskému publiku (opět v Anežském klášteře) další čtyři Beethovenovy sonáty: č. 2 A dur op. 2/2, č. 12 As dur op. 26, č. 24 Fis dur op. 78 a č. 31 As dur op. 110. Všechny tyto sonáty mají k sobě výrazově dost blízko. Vysloveně dramatických momentů v nich totiž uslyšíme pomálu – Beethoven se nám tu představuje především jako příjemný, zábavný a vtipný společník. Nejzávažnější je poslední z nich, Sonáta As dur op. 110. Ne proto, že by byla nějak výrazně dramatičtější, ale proto, že má odvážně rozvolněnou fantazijní formu, kterou korunuje grandiózní závěrečná fuga. Pro své pražské vystoupení i pro natáčení svého beethovenovského projektu si Ashkar zvolil klavír značky C. Bechstein.
Rychlé věty půvabné a odlehčené Beethovenovy rané Sonáty A dur op. 2/2 hrál Ashkar s ohromným vtipem a jiskrou, nesmírně barevně, s působivými výrazovými a dynamickými kontrasty. Krásně vystavěná volná věta vyzněla velmi zpěvně, s obdivuhodně vyrovnanými trylky jak v pravé, tak v levé ruce. V jediném dramatičtějším místě celé skladby – v triolovém středu finální věty – tepal Ashkarovi rytmus tak pevně, že to málem až bolelo.
Variační první věta Sonáty As dur op. 26 proplynula v průzračných pastelových barvách (škoda, že v tématu zaznělo pár zbytečně ostrých tónů). Svůj podíl na oné „průzračnosti“ měla bezpochyby klavíristova decentní pedalizace, která mne ostatně zaujala už ve volné větě předchozí sonáty. Ve třetí variaci předvedl Ashkar jednu z hlavních předností svého Bechsteina – hluboké basy v ní zněly plně a sytě jako kostelní zvony. Třetí větu – smuteční pochod – vnímal pianista překvapivě orchestrálně, ale nutno připustit, že Beethovenova nástrojová sazba této věty k tomu přímo svádí. Výborně hrál Ashkar obě rychlé věty: už Scherzo bylo slyšitelně živější, než jsme zvyklí. Naprosto úžasná byla v hraničním tempu zahraná a neuvěřitelně vylehčená finální věta, která se stala zlatým hřebem první poloviny Ashkarova recitálu.
Lyrická dvouvětá Sonáta Fis dur op. 78 je dílo vysloveně intimní a Ashkar v ní naplno mohl uplatnit své jemné úhozové nuance i mimořádný cit pro výstavbu frází, ve druhé větě pak navíc ještě také svůj smysl pro humor a v jejích rychlých pasážích svou skvělou prstovou techniku.
V úvodní větě Sonáty As dur op. 110 okouzlil Ashkar překrásnou senzitivní kantilénou a opět jedinečnou barevností své hry. Stejně tak jsme mohli ocenit pianistův zpěvný úhoz v ariosních a recitativních partiích této sonáty. Zcela bezkonkurenční byla pak v Ashkarově podání závěrečná fuga. Klavírista nejenže ji vystavěl a vygradoval naprosto pevně a neochvějně, ale navíc přímo čaroval se zvukem svého Bechsteina. Nástroj mu zněl ve vrcholech plně a velkolepě jako varhanní plénum – o čež se zasloužily jak báječné „zvonové“ basy, tak intenzívně svítivé diskanty. Není proto vůbec divu, že se po tomto efektním „varhanním“ závěru zvedla velká část publika ke standing ovation.
