úterý, 6. leden 2015

Arménský stesk? Ani náhodou!

Napsal(a) 

Narek Hakhnazaryan, Jakub Hrůša a Janáčkova filharmonie Narek Hakhnazaryan, Jakub Hrůša a Janáčkova filharmonie

Nesporným vrcholem symfonického cyklu B Janáčkovy filharmonie bylo vystoupení violoncellisty Nareka Hakhnazaryana a dirigenta Jakuba Hrůši. Sympatický Armén se Ostravě představil provedením Saint-Saënsova Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 a  moll, op. 33.  Z jeho hry prýštily emoce, empatie i mimořádná ukázněnost. Nevšední hudební zážitek inicioval také dirigent Jakub Hrůša, jehož nastudování děl Josefa Suka a Antonína Dvořáka bylo minuciózní ve všech detailech.

Fantastické scherzo pro velký orchestr, op. 25 vytvořil Josef Suk v roce 1903. Chronologicky spadá mezi Fantazii pro housle a symfonickou báseň Praga. Scherzo mělo poněkud zvláštní osud. Sám Suk se o něm po letech vyjádřil jako „o hře s tóny a duchaplném nic“. Bezpochyby autoru po těžkých životních otřesech (ztrátě tchána Antonína Dvořáka a Sukovy manželky Otýlie) připadalo poněkud bezobsažné. V následujících letech tíhnul častěji k poetickým inspiracím svých děl. Přesto se v případě Fantastického scherza jedná o mimořádnou kompozici, a poněkud zastaralá nálepka Scherza „fantastické“, nikterak nesnižuje hudební hodnotu této skladby. Naopak, až aforistický hudební výraz, skeče a skutečně perfektní instrumentace ji staví do nového, vděčného posluchačského světla. Hrůša s Janáčkovou filharmonií vdechl Fantastickému scherzu brilantní tempo: úvodní šestitaktové téma Allegro vivace mělo patřičný švih a akcentaci. Druhé téma ve violoncellech Hrůša dynamicky zohlednil velkým crescendem. Scherzo nepostrádalo ani v dalším provedení nic ze svého hudebního přediva: bylo náležitě dramatické, groteskní i hravé.

O tom, že arménská hudební kultura není ani v mezinárodním měřítku marginálií, svědčí řada vynikajících skladatelů a koncertních umělců napříč hudebními žánry (houslistka Kim Kashkashian, ale také kapela System of a down). Hakhnazaryan oslnil v první dekádě 21. století celý svět. S očekáváním jsem sledoval jeho hru. V jednovětém koncertu Saint-Saënse Hakhnazaryan potvrdil mimořádnou technickou dispozici. Perfektní byla zejména jeho komunikace s orchestrem a dirigentem. Schopnost empatie a vyrovnání některých tempových disproporcí byla skutečně ojedinělá. Samostatnou kapitolou by mohlo být hodnocení přídavku:  Lamentatio od Giovanni Sollimy působí dojmem, jako by byla psána na míru arménskému sólistovi. Skladba, jež čerpá z orientálních modů, boří stylové škatulky a nebojí se nivelizovat folklórní témata. Hakhnazaryan povýšil úvodní glissandovou lamentaci zpěvem, jenž nebyl vůbec jednoduchý: kvartové a kvintové intervaly překvapivě vyzněly čistěji než z nahrávek na You Tube. Účinek přídavku byl okouzlujícím způsobem kontraproduktivní: část publika byla pohoršena jeho intonačním (byť přesným!) žvatláním a konsonováním, část vstala a jala se aplaudovat. Naštěstí většina pochopila onu bezbřehou muzikalitu, jež musí nutně šokovat.

Excelentní dojem vyvolala také Dvořákova 8. symfonie G – dur op. 88. symfonie, která slovy mistrova životopisce Otakara Šourka obsahuje „závažné úchylky, jakých nenajdeme zhusta v jeho tvorbě, zvláště pak v období tvůrčí zralosti“. Tato charakteristika, jakkoliv se jeví humorná, jde hluboko k pravdě, kterou zaregistrovala i současná muzikologická obec. Dvořákova osmá symfonie je dílo naprosto mimořádné hodnoty, koherentnosti a ryzosti. Stačí si všimnout drobností: například skvěle pregnantní kvintakord G – dur, který až šibalsky vábí z první i čtvrté věty. A takto by se dalo pokračovat bezbřeze. První dojem svědčil o rychlejších tempech. Adagio 2. věty bylo zpočátku ostré, ale vyrovnání přišlo, a bylo to i díky skvěle hrající Janáčkově filharmonii. Takto provedený Dvořák zvedá ze sedadel. Nutí k odezvě. Co na tom, že řadě posluchačů asi bude ležet v hlavě onen přídavek Hakhnazaryanův. Ale to je už na zvážení těch, kteří koncertu byli přítomni.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.