Totálně ponořená do Wagnerovy hudby je letos podle svých slov německá sopranistka Angela Denoke . Oslavy skladatelova dvoustého jubilea byly podle ní možná až moc velké. „Zdá se, že už snad ani nic nezbývá na příští rok – a já bych ho přitom chtěla poslouchat každý rok…,“ skrývala sólistka do humoru – když před koncertem hovořila s novináři – své vyznání, že „má Wagnera ráda“. Koncert ve Smetanově síni na Pražském jaru (25. 5.) byl explicitně koncipován jako Pocta Richardu Wagnerovi a Angela Denoke byla k němu pozvána jako jeho jediná protagonistka, wagnerovská interpretka a jedna z hvězd festivalu. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dirigoval Graeme Jenkins , spoluúčinkoval Kühnův smíšený sbor . Program tak nabídl z Wagnera i populární větší scény, jako je sbor z opery Mistři pěvci norimberští navazující na předehru, svatební pochod z Lohengrina a sbor poutníků z opery Tannhäuser . Zazněly i ryze orchestrální části. Hlavními čísly nicméně byly sopránové scény a árie z Lohengrina, Valkýry , Rienziho , Tannhäusera a z opery Tristan a Isolda . Angela Denoke, kterou známe především jako vynikající janáčkovskou pěvkyni, očekávání wagneriánů bohužel stoprocentně nenaplnila. Podle vlastního vyjádření má nejraději postavu Alžběty, ale i Sieglindu a Elsu. Isoldu by jevištně teprve chtěla do repertoáru přidat. V Praze nabídla prožitý přednes a kvalitní hlas, přece jen ne však hlas vysoce dramatický. Její hrdinky se nakonec přes všechnu hudební krásu ukázaly být oproti interpretačnímu ideálu přece jen málo vášnivé, trochu bezbarvé, stejné.
