Svůj vlastní prostor dostal na koncertě také Pražský filharmonický sbor, angažovaný pro spoluúčinkování v Beethovenově Fantazii. Jeho přednes drobného moteta pro smíšený sbor a capella O sacrum convivium! Oliviera Messiaena pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka si v dokonalosti ničím nezadal s předcházejícím Stravinským. Posledním číslem před přestávkou byla Beethovenova Fantazie c moll. Tento kuriózní hybrid kantáty a klavírního koncertu se sice neřadí ke skladatelovým vrcholným kompozicím, ale zaujme tím, že v něm zazní v jakési „pracovní“ verzi melodie, které dal později Beethoven konečnou podobu v proslulé Ódě na radost. Interpretační problém této skladby tkví v tom, že ji nelze brát ani příliš vážně, ani si z ní nelze dělat legraci. Andsnes zvolil zlatou střední cestu: jeho pojetí bylo vylehčené a mělo švih, ale přitom ani v nejmenším neubíralo dílu a jeho poselství na závažnosti. Orchestr i sbor byly klavíristovi-dirigentovi vnímavými a spolehlivými partnery, Andsnes hrál jako vždy výborně, takže v provedení nebyla nouze o opravdu lahůdkové momenty, jako byly kupř. báječné trylkové pasáže ve střední části, vzdušné, téměř glissandové oktávové běhy v závěrečném Prestu, a především pak dvě místa s dvaatřicetinovými stupnicemi před nástupem sboru, které Fantazii rozzářily jako ohňostroj.
Celou druhou polovinu večera vyplnil Beethovenův „Císařský“ koncert. Krajní věty hráli interpreti ve velmi svižných tempech a s úžasným elánem (strhující orchestrální úvod první věty), ale Andsnes ani v tomto nejokázalejším z Beethovenových klavírních koncertů nezapřel – při veškerém lesku, kterým dílo vybavil, že je především lyrik (překrásná volná věta, nesmírně působivý přechod z 2. do 3. věty). Pokud se nahrávka podaří i po technické stránce (celý koncert se pro jistotu kompletně opakoval ještě 21. 5.), nepochybuji, že vzbudí stejnou pozornost, jako předchozí dvě CD. Andsnes samozřejmě hrál i dirigoval obě Beethovenovy skladby zpaměti, s přehledem a ve zjevné pohodě a na konci koncertu na něm nebyla znát stopa únavy. Zdá se, že musí mít nervy ze železa a fyzickou kondici olympionika, protože po tak vyčerpávajícím výkonu byl ještě schopen zahrát přídavek: Beethovenovu Bagatelu Es dur z opusu 33, a to způsobem, který nenechal nikoho na pochybách, že Andsnes dnes náleží k nejlepším světovým pianistům.