Alexander Lonquich
Loňské vystoupení Leifa Oveho Andsnese s Mahler Chamber Orchestra náleželo k vrcholům Pražského jara a jejich avizovaný letošní koncert patřil k největším festivalovým magnetům. Andsnes však z rodinných důvodů na poslední chvíli své vystoupení odřekl a na obou koncertech (21. 5. a 22. 5.) jej v Rudolfinu v dvojroli sólisty a dirigenta (a se stejným programem) zastoupil německý pianista Alexander Lonquich . V úvodu večera (21. 5.) zaznělo Stravinského Concerto in D pro smyčcový orchestr. O výkonu Mahler Chamber Orchestra, jenž hrál bez dirigenta, nelze hovořit jinak než v superlativech. Provedení se vyznačovalo vzorovou souhrou, výbornou nástrojovou technikou, neobyčejnou tónovou kulturou, barvitým zvukem a hlavně strhujícím elánem – všichni členové souboru hráli se zjevným zaujetím a potěšením. Druhým číslem večera byl Beethovenův Klavírní koncert č. 2 B dur , op. 19. Andsnes vloni nasadil Lonquichovi vysokou laťku jako sólista i jako dirigent – nelze tedy samozřejmě oba umělce nesrovnávat. Zatímco Andsnes působí u klavíru i při dirigování dojmem vyrovnaného a značně introvertního člověka, Lonquich se zdá být jeho naprostým protipólem. Je nesmírně vitální, po pódiu se pohybuje nezvykle rychle a diriguje s takovým zápalem, jako by mu šlo o život. Při hře na klavír pak vypadá, že mu největší radost dělá, když může publiku předvést svou brilantní techniku. V rychlých pasážích mu nástroj pod prsty doslova jiskřil, nezřídka ovšem hrál Lonquich tak vehementně, že některá forte byla na hranici únosnosti. O Stravinského Oktetu pro dechové nástroje, který následoval po přestávce, nelze napsat nic jiného, než co bylo řečeno o Concertu in D. Osm skvělých a dokonale sehraných dechařů předvedlo Stravinského s takovým vtipem a švihem, že na ně budu ještě dlouho vzpomínat. Závěrečným číslem večera byl Beethovenův Klavírní koncert č. 4 G dur , op. 58. Přestože se jedná o nejpoetičtější ze skladatelových klavírních koncertů, i v něm sázel Lonquich víc na brilanci než na poezii, a i když se v lyrických místech velmi snažil o niternější výraz, působil občas trochu povrchně. V první větě na mě nepoměrně větší dojem udělal orchestr, který dokázal v Beethovenově partituře objevit řadu kouzelných skrytých zákoutí. Zvláštně, téměř až přízračně vyzněla volná věta, neboť Lonquich takřka po celou dobu držel levý pedál (který ostatně v průběhu celého večera užíval hojněji než kdokoli jiný) a hrál jakoby neosobně či nezúčastněně. Musel jsem však připustit, že ona „přízračnost“ byla v intencích orfeovského podtextu, který je této větě připisován. Finální větu si pianista vysloveně užil, v euforii se však opět neuvaroval předimenzovaných forte, k nimž kupodivu strhl i orchestr. Lonquich si je zřejmě vědom svých předností i rezerv, protože jako přídavek zvolil finální větu z Beethovenova prvního klavírního koncertu. Klavírista i orchestr ji hráli s gustem tak nakažlivým, že strhli auditorium ve Dvořákově síni ke standing ovation.
