úterý, 9. červenec 2013

Andsnese (ne)nahradil Lonquich

Napsal(a) 

Alexander Lonquich Alexander Lonquich

Loňské vystoupení Leifa Oveho Andsnese s Mahler Chamber Orchestra náleželo k vrcholům Pražského jara a jejich avizovaný letošní koncert patřil k největším festivalovým magnetům. Andsnes však z rodinných důvodů na poslední chvíli své vystoupení odřekl a na obou koncertech (21. 5. a 22. 5.) jej v Rudolfinu v dvojroli sólisty a dirigenta (a se stejným programem) zastoupil německý pianista Alexander Lonquich . V úvodu večera (21. 5.) zaznělo Stravinského Concerto in D pro smyčcový orchestr. O výkonu Mahler Chamber Orchestra, jenž hrál bez dirigenta, nelze hovořit jinak než v superlativech. Provedení se vyznačovalo vzorovou souhrou, výbornou nástrojovou technikou, neobyčejnou tónovou kulturou, barvitým zvukem a hlavně strhujícím elánem – všichni členové souboru hráli se zjevným zaujetím a potěšením. Druhým číslem večera byl Beethovenův Klavírní koncert č. 2 B dur , op. 19. Andsnes vloni nasadil Lonquichovi vysokou laťku jako sólista i jako dirigent – nelze tedy samozřejmě oba umělce nesrovnávat. Zatímco Andsnes působí u klavíru i při dirigování dojmem vyrovnaného a značně introvertního člověka, Lonquich se zdá být jeho naprostým protipólem. Je nesmírně vitální, po pódiu se pohybuje nezvykle rychle a diriguje s takovým zápalem, jako by mu šlo o život. Při hře na klavír pak vypadá, že mu největší radost dělá, když může publiku předvést svou brilantní techniku. V rychlých pasážích mu nástroj pod prsty doslova jiskřil, nezřídka ovšem hrál Lonquich tak vehementně, že některá forte byla na hranici únosnosti. O Stravinského Oktetu pro dechové nástroje, který následoval po přestávce, nelze napsat nic jiného, než co bylo řečeno o Concertu in D. Osm skvělých a dokonale sehraných dechařů předvedlo Stravinského s takovým vtipem a švihem, že na ně budu ještě dlouho vzpomínat. Závěrečným číslem večera byl Beethovenův Klavírní koncert č. 4 G dur , op. 58. Přestože se jedná o nejpoetičtější ze skladatelových klavírních koncertů, i v něm sázel Lonquich víc na brilanci než na poezii, a i když se v lyrických místech velmi snažil o niternější výraz, působil občas trochu povrchně. V první větě na mě nepoměrně větší dojem udělal orchestr, který dokázal v Beethovenově partituře objevit řadu kouzelných skrytých zákoutí. Zvláštně, téměř až přízračně vyzněla volná věta, neboť Lonquich takřka po celou dobu držel levý pedál (který ostatně v průběhu celého večera užíval hojněji než kdokoli jiný) a hrál jakoby neosobně či nezúčastněně. Musel jsem však připustit, že ona „přízračnost“ byla v intencích orfeovského podtextu, který je této větě připisován. Finální větu si pianista vysloveně užil, v euforii se však opět neuvaroval předimenzovaných forte, k nimž kupodivu strhl i orchestr. Lonquich si je zřejmě vědom svých předností i rezerv, protože jako přídavek zvolil finální větu z Beethovenova prvního klavírního koncertu. Klavírista i orchestr ji hráli s gustem tak nakažlivým, že strhli auditorium ve Dvořákově síni ke standing ovation.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975–2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.