pondělí, 8. říjen 2018

Andrej Borejko má sympatie publika i orchestru

Napsal(a) 

Andrej Borejko, foto FOK Andrej Borejkofoto: FOK

Druhý koncert cyklu A Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (Smetanova síň, 3. 10. 2018) měl velmi atraktivní program. Prvním číslem byl proslulý Fibichův melodram na Erbenovu báseň Vodník ve verzi pro recitátora a orchestr. Zatímco v komorní podobě s klavírem patří toto dílo k vůbec nejprovozovanějším českým melodramům, v orchestrální verzi se uvádí jen zřídka – a přiznávám, že jsem se na jeho provedení hodně těšil. Ondřeje Brouska, který recitoval Erbenův text, známe nejen jako herce, ale také jako hudebníka, skladatele a režiséra. Zdálo by se tedy, že profesně je Brousek pro přednes Fibichova Vodníka přímo předurčen. Leč nebylo tomu tak – Brousek se s Fibichovým melodramem dost míjel. Přestože byl vybaven mikrofonem, nebylo mu bohužel dobře rozumět. Mizely mu poslední slabiky slov a mnohdy – zejména na konci významových celků – i celá slova a dokonce i celé skupiny slov. Nejhůř dopadla třetí část melodramu – rozhovor vodníka a jeho ženy – kde nebylo rozumět skoro ničemu. Možná že to bylo vinou ne úplně ideálního nazvučení, možná že jinde v sále (seděl jsem na balkoně ve 3. řadě) bylo rozumět lépe – nevím... Zatímco nad recitací jsem byl dost v rozpacích, naprosto mne nadchl orchestr. Dirigent Andrej Borejko pojal orchestrální složku téměř jako symfonickou báseň – od temných baladických úvodních taktů až po tragický závěr, při němž mrazilo v zádech. Při vší orchestrální barvitosti ovšem Borejko obdivuhodně respektoval mluvené slovo – orchestr nejenže Brouska nikde nekryl, ale Borejko se dokázal recitátorovi dokonale přizpůsobit i tempy a rubaty.

Zlatým hřebem večera se stal následující Lisztův Klavírní koncert č. 2 A dur s arménským sólistou Vardanem Mamikonianem. Mamikonian má báječnou „velkou“ techniku, hrál Liszta s obrovským elánem a razancí, s elektrizujícím rytmickým nábojem a se suverénním nadhledem. Bylo na něm vidět, že si Liszta ohromně užívá. S nemenším elánem a zaujetím hrál i orchestr. Zvláštní obdiv si pak zasloužila perfektní souhra sólisty a orchestru – Borejko bezpečně „pochytal“ všechna rubata, jichž je v tomto vrcholně romantickém koncertu bezpočet.

Vardan Mamikonian, foto FOK Vardan Mamikonianfoto: FOK

Druhou polovinu večera otevřela symfonická báseň Césara Francka Prokletý lovec. Borejkovi se podařilo po celou skladbu udržet skvělý tah a švih i pevný rytmus od počátečních loveckých signálů až k infernálnímu závěru. K živosti a přesvědčivosti provedení značně přispěly efektní dynamické kontrasty i bezpečně vystavěné gradace. Franck v tomto svém díle bohatě exponuje žestě, zvláště pak horny, a ke cti žesťové sekce FOKu budiž řečeno, že se tu její hráči předvedli v tom nejlepším světle.

Závěrečným číslem koncertu byla 2. suita z baletu Dafnis o Chloé Maurice Ravela. Po dramatickém Prokletém lovci s pevným rytmickým tepem a s výraznými dynamickými kontrasty zazněla hudba zcela jiného ražení: jemná, křehká, rozplývavá, bez zřetelných vykreslených kontur, zato nesmírně barevná. Borejko si s touto impresionistickou barevností krásně pohrál a nabízel stále nové a nové kouzelné odstíny a barevné kombinace. Mimořádně působivě probarvená a vzdušná byla v jeho pojetí především zvukomalebná první část skladby, nazvaná Východ slunce. Ravelova suita vrcholí velkolepým tanečním bakchanále, z něho Borejko vytvořil – po vší té nádherné impresionistické rozplývavosti – rytmicky strhující „finálštyk“. Pokud se v Prokletém lovci hojně uplatnily žestě, pak Ravelova suita je především velkou příležitostí pro dřeva (úvodní část či rozsáhlé flétnové sólo ve střední části). A sekce dřevěných nástrojů FOKu tu předvedla své vysoké kvality stejně přesvědčivě jako v předchozí skladbě kolegové žesťaři.

Andrej Borejko dirigoval po celý večer se sympatickou samozřejmostí – neokázale, bez sebemenšího náznaku, že by se chtěl nějak „předvádět“. Jeho gesta byla nejen srozumitelná, ale i hezká na koukání. A při pohledu do orchestru jsem nabyl dojmu, že Borejko působí pozitivně nejen na posluchače v sále, ale i na orchestrální hráče.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.