středa, 3. leden 2018

Andělé v Rudolfinu

Napsal(a) 

Rafael Payare a ČF, foto Petra Hajská Rafael Payare a ČFfoto: Petra Hajská

Konec roku 2017 se mi narozením vnučky natolik zahustil, že se dostaly adventní, vánoční i novoroční hudební projekty na vedlejší kolej. Stihl jsem jen dva, zato ale stály za to. Chci se s vámi podělit o radost, kterou mi přinesly.

Sérii adventních koncertů zakončila Česká filharmonie 17. 12. podvečerem v Sukově síni Rudolfina, jenž by mohl mít titulek Příběh andělů. Na pódiu se střídali kněz, učitel a filozof Tomáš Halík a České filharmonické kvarteto (Štěpán Pražák – 1. housle, Viktor Mazáček – 2. housle, Jiří Poslední – viola, Jakub Dvořák – violoncello), jež podpořilo několik hostů (Ladislav Horák – akordeon a bandoneon, Ladislav Kozderka – trubka, Jiří Hudec – kontrabas). Dialog mezi suverénním řečníkem a hudebníky se sice bohužel nekonal, ale obě části byly výborné. Hlavní číslo koncertu, Andělská suita Astora Piazzolly inspirovala pana Halíka k inspirativnímu a jemně odlehčenému zamyšlení nad anděly a jejich rolí v lidském životě s výzvou „Nenechte zemřít žádného anděla“ (dle talmudu když rok nevidíš blízkého, jako bys nechal zemřít anděla přátelství). Provedení suity (Introducción al Ángel, Milonga del Ángel, Muerte del Ángel, Resurrección del Ángel) doplněné o čtyři další Piazzollovy kousky (Oblivion, Ave Maria, Adios Nonino, Finále) bylo v rámci možností stylové a mělo drive a až překvapivou míru virtuozity. Bylo sice slyšet, že většinou nejde o první hráče České filharmonie, ale provedení bylo velmi uspokojivé. Zvuk byl příjemně homogenní, jen trubka mohla svou průraznost občas zkrotit. Dominantním hráčem byl Ladislav Horák, který je skutečným mistrem akordeonu. Z koncertu jsem odcházel s pocitem krásně prožitého času.

Ivo Kahánek, foto Petra Hajská Ivo Kahánekfoto: Petra Hajská

Nová tradice České filharmonie – Novoroční koncert – vsadila do mozaiky prvního dne roku nový kamínek, v tomto případě romanticko-impresionistický. Musím předeslat, že úroveň rudolfínské oslavy příchodu nového roku předčila tradiční koncert Vídeňské filharmonie, naplněného produkcí Strauss Family & company. Letošní produkce v Musikvereinu se totiž nepovedla (životní?) únavou až otráveností dirigenta Riccarda Mutiho a řemeslem (samozřejmě vysokým) hráčů, z kterých také nevzlínalo převratné nadšení. Musel jsem si vzpomenut na skvělá vídeňská novoroční hostování Marisse Jansonse nebo Gustáva Dudamela… Naproti tomu z Venezuelana Rafaela Payarea na dirigentské podestě Dvořákovy síně pražského Rudolfina energie intenzivně vyzařovala po celý večer. Malý vzrůstem, ozdobený afro účesem, ale velký talentem, muzikální, technicky bezproblémový, s jasným názorem na interpretovanou hudbu. Sousedství skladebně poněkud sporných Ruských velikonoc Rimského-Korsakova a Griegova Klavírního koncertu a moll bylo sice podivné, ale Korsakov byl přáním dirigenta a ten má vložit do tak mimořádného večera něco svého. Barvité provedení podivnou volbu zčásti ospravedlnilo.

Grieg patří asi mezi oblíbené skladatele klavíristy Iva Kahánka. Hudební trhák hrál zpěvně, mužně a s přídechem patřičné virtuozity, i když jsem slyšel už technicky brilantnější provedení. Moc mi lahodilo, jak dokázal notový zápis zživotnit a oduševnit. Jen ve finále bych si dovedl představit více espritu.

Jiří Vodička, foto Petra Hajská Jiří Vodičkafoto: Petra Hajská

Druhým českým sólistou filharmonické hudební novoročenky byl koncertní mistr našeho „národního“ orchestru Jiří Vodička. Musím se přiznat, že v jeho případě jsem ten večer prožil maličký šok. Mnohokrát jsem jej slyšel hrát sólově, znám jeho znamenitou desku z produkce Supraphonu, a vždy to bylo nad českým standardem. Nicméně jak zahrál Sarasateho fantazii Carmen op. 25 a zvláště Introdukci a rondo capriccioso op. 28 Camilla Saint-Saënse, mě uzemnilo. Bylo to totiž téměř ve všech parametrech lepší nežli provedení leckterých světem oslavovaných houslistů i houslistek, jež jsem slyšel v Praze, v cizině nebo na nahrávkách. (Hrál na sice báječný nástroj Josepha Gagliana, zapůjčený rodinou Jiřího Bělohlávka, ale přál bych mu časem ještě tónově magičtější a znělejší housle od Stradivariho nebo Guarneriho…) Díky báječně lehké a flexibilní pravé ruce si pohrával s každičkým tónem a dodýchal fráze (věčný problém řady houslistů), prsty levé ruky byly bezchybné. Carmen je v podstatě vyšší populár a uspokojivě je možné ji zahrát jen tehdy, když houslista zapomene na vrcholnou techniku, anžto musí být každá krkolomnost samozřejmostí, a vdechne hudbě nadhled i vášeň. Pan Vodička nemusí pro dosažení ideální interpretace tančit, vlnit se, dávat na odiv prožitek, je v postoji klidný a vše vychází z totální provázanosti rukou, smyčce, houslí. Provedení obou skladeb řadím k nejlepším, jaké jsem kdy slyšel. Spokojeným posluchačům věnoval přídavkový výsek z Paganiniho variací Nel cor più non mi sento.

Rafael Payare a ČF, foto Petra Hajská Rafael Payare a ČFfoto: Petra Hajská

Závěr novoročního večera nemohl být atraktivnější – Bolero Maurice Ravela. Vděčné a zároveň ošemetné. Dirigent tím vstoupil do konfrontace s řadou pražských provedení, Česká filharmonie s nejlepšími orchestry Evropy. Rafael Payare (nar. 1980), ač o rok starší nežli jeho slavnější rodák Gustávo Dudamel působící jako jeho epigon, je velmi muzikální a vystavěl jeden z hlavních hitů klasické hudby jak lze očekávat, jen té emoce a charismatu bylo méně, nežli jsem ve stejné hudbě vnímal u někdejšího šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. Co se týká orchestru, opět jsem nemohl neslyšet nevyrovnanost v kvalitě tónu  v sólových vstupech. Nicméně to nebylo tak zásadní, aby to ovlivnilo pozitivní výstup Bolera. Báječnou parketou dirigenta bylo atraktivní přídavkové rozloučení - Malambo Alberta Ginastery. Celé auditorium v tu chvíli jistě přálo České filharmonii vše nejlepší a možná i ochranu andělů a Jiřího Bělohlávka, jenž byl po koncertu vzpomenut „křtem“ jeho filharmonické nahrávky Smetanovy Mé vlasti, kterou nedávno vydala firma Decca Records.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.