
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. (Žalm 90/12)
Démoni a andělé pro dva sbory, smyčcový kvartet, saxofonový kvartet a pás – kompozice vytvořená v letech 2016-2019, je rozdělena do dvou částí propojených instrumentálními mezihrami v celkové délce 210 minut. Minoritský kostel byl ideálním místem s výbornou akustikou – nástrojové mezihry hrály doslova celým prostorem, velmi citlivě nasvětleným – dalo by se říci až mystický zážitek. Lera Auerbach celou produkci dirigovala světelnou taktovkou, která vytvářela pěkný vizuální efekt, ale mělo to i praktický důvod – pro sbor na kúru.
V první polovině jsme vyslechli část Démoni v provedení Cracow Singers pod vedením Karola Kusze a smyčcového kvarteta Quatuor Béla. Instrumentální prolog Gefangener Engel zněl z pásu už během příchodu publika. S naléhavostí a jistou zvláštností hudby uvedl do mystické atmosféry celého odpoledne. Text je složen ze 72 jmen démonů s autorstvím připsaným králi Šalamounovi a proložen verši žalmu 90 a 91. Druhá instrumentální mezihra nazvaná Anrufung der Schutzengel zněla během pauzy v provedení čtyř saxofonistů rozmístěných do čtyř stran uvnitř kostela – Raschèr Saxophonquartett společně s Vocalforum Graz pod vedením Franze M. Herzoga byli aktéry druhé poloviny díla – Andělé (text ze 72 hebrejských jmen andělů).

„Pokud po skončení koncertu opustíte sál jako tatáž osoba, promrhali jste dvě hodiny svého života… Poslech a zkušenost hudby je aktivní proces. Nejde jen o to, posadit se a odpočívat, nýbrž o intenzitu života a smrti. To je důvod, proč stojí za to žít…“ (Lera Auerbach)
Rozhovor se skladatelkou bude na stránkách Harmonie následovat v nejbližších dnech.

Saiten – Tasten aneb Klavír jinak
O den později připravil festival Wien Modern na první pohled zajímavý projekt nazvaný Saiten-Tasten. Jednalo se o 21 hudebních studií/miniatur, jakými různými – jinými – způsoby lze vidět klavír jako nástroj. Kurátorkou večera byla Mathilde Hoursiangou, na klavír hráli Sylvia Kimiko Krutz, Luca Lavuri a Eriko Muramoto.
Klavír nabízí kromě klasické hry přehršel možností – pizzicato, flažolety, zadušené tóny, preparace, hru na strunách, bušení paličkami atd. S myšlenkou vidět klavír jinak přišli už Henry Cowell, John Cage nebo Erik Satie. Z jejich tvorby bohužel nezazněl jediný kus. Velmi jsem se na tento večer těšila, protože sliboval pestrou paletu komponistů různého věku a původu a tím i fantazii a kreativitu, různé úhly pohledu, zkušenosti.
Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! (Žalm 90/17)
Přítmí sálu Luciana Beria ve vídeňském Konzerthausu navodilo až meditační atmosféru, na projekčním plátně se vždy objevilo jméno autora a název skladby a poté měli diváci možnost vidět do „těla“ klavíru a sledovat, co se děje. Omlouvám se pořadatelům i čtenářům Harmonie za to, že nereferuji o druhé polovině večera, protože jsem jednoduše odešla. Stává se to u mě velmi zřídka, patřím k zodpovědným recenzentům, ale prostě jsem nudu, prázdnotu a bezstrukturnost jednotlivých skladeb nemohla vydržet. Snad jen v rámci workshopu na téma, co vše je možné s klavírem.
Jedinou skladbou, která mě zaujala z první poloviny, byla šestiminutová Mélodie à deux pro čtyřruční klavír od Alexandra Stankovskeho. Napsat kvalitní miniaturu není vůbec jednoduchá věc a nenechat se přitom unést na vlnách experimentu je ještě těžší. Ne vše, co vznikne v dílně autora, je hodno zveřejnění. Vzpomínám si na komentovanou prohlídku v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni (v rámci Wien Modern), kdy nám kunsthistorik před Raffaelovým obrazem Madonny s dítětem prozradil, že čtyřiadvacetiletý umělec před dokončením obrazu vytvořil přes sto skic.