neděle, 8. únor 2009

Amsterodam - Nic než pletky a nesvár

Napsal(a) 

Milovník Janáčkovy velepísně lásky – Káti Kabanové – jistě poznal, že jsem si tento citát vypůjčil z repliky Marfy Ignatěvny Kabanové – Kabanichy. A to proto, že nic tak dobře necharakterizuje atmosféru inscenace režiséra Willyho Deckera , kterou uvedla De Nederlandse Opera (v budově Het Muziektheater Amsterdam), kde jak vztahy mezi postavami, tak klíčové situace děje jsou prostoupeny etickým marasmem, společenskou destrukcí a naprostou beznadějí. Což o to, dalo by se pochopit, že takto režisér ve své koncepci nazírá bezútěšnou atmosféru carského samoděržaví v povolžském městečku 40. let 19. století, kde všemu vládne hrubost a despocie, bezohledné sobectví a pokrytecká poživačnost. Ale Willy Decker zřejmě ve snaze téma zobecnit a aktualizovat se pokusil příběh Káti Kabanové, její tragický osud i souvztažnost tematických siločar, které ji deptají, až ji usmýkají, vymanit z pout času i místa, zbavit konkrétní lokalizace a povýšit na jakési abstraktně uchopené téma vnitřní seberealizace, které v momentě naplnění vede ke společenské exkomunikaci. Tragický osud jedné manželské nevěry se pokoušel zobecnit, zapomínaje ovšem, že každý příběh je svým způsobem specifický. Syžet Káti Kabanové , který věrně odpovídá klasickému ruskému dramatu A. N. Ostrovského Bouře , se samozřejmě vymanit z ruského prostředí nepodařilo, na to je oněch typicky dobových ruských reálií až příliš, nejde jen o Moskvu, Kazaň, obchod v Kjachtě na Sibiři, ruská jména a zvyky, ale především o celkovou neopakovatelnou náladu, až magicky působící přítomnost věčně plynoucí mohutné řeky Volhy skýtající milencům na svých březích milostné noční dostaveníčko stejně jako smrt pro titulní hrdinku.

Režisér Decker se prostě rozhodl nevybočit z řady, proto zbavil kostýmy i rekvizity pokud možná všeho ruského, zachovávaje ovšem text i typicky ruské situace (například sedání před odjezdem), čímž se stejně dostal do rozporu ne sice s logikou děje, ale s dobovou charakteristikou prostředí, protože postavy jednají v souladu se svým sociálním postavením, daným místem a časem, a podle toho se také oblékají, což pro realistické drama typu Ostrovského Bouře platí dvojnásob. Daleko závažnější je ovšem posun od janáčkovského lyrického obrazu hlavní hrdinky, která v náhle vzplanuvším milostném citu hledá moment osudového naplnění a vysvobození a které se posléze pod tíhou spáchaného hříchu zcela hroutí její vnitřní svět, a teprve ve smrti nachází smír a vykoupení. U Deckera jsou všechny postavy (a Káťa především) zmítány animální potřebou po uspokojení svého libida, touhou po požitku, byť třeba prchavém, Káťa je smýkána sexuálními představami a to, co jí „ďábel našeptává“, jsou jenom její vlastní vidiny a neukojená touha. Na rozdíl od ostatních ovšem nedokáže žít ve lži a v pokání, velice okázalém a dramatickém, nachází určité uspokojení vrozeného exhibicionismu.

Amanda Roocroft (Káťa) byla jistě pro Deckerovu koncepci ideální představitelkou, její citové extáze jsou od začátku na hranici duševní vyšinutosti a tuto polohu dokáže Roocroft v pěveckém výraze i hereckém projevu jedinečně stupňovat, scénu od scény jako by byla sžírána nezvladatelnou smrští vášně, tu milostné, tu kajícné, chová se opravdu jako smyslů zbavená a naprosto vykolejená bytost. Na rozdíl od Káti jednají ostatní postavy víceméně pokrytecky, své vilné potřeby skrývají za dávkou tu okázalé zdvořilosti a dobročinnosti, tu naopak cynické bezostyšnosti a nebetyčné domýšlivosti. Typický je proto výstup Kabanichy (Kathryn Harries ) a Dikoje (Jaco Huijpen ), ale i chování smyslného Kudrjáše (Gregory Turay ) a lehkomyslné Varvary (Natascha Petrinsky ), jakož i intelektuálně povýšeného a svým způsobem samolibého Borise (Kurt Streit ). A tak kupodivu pendantem trpícího člověka je ke Kátě její manžel Tichon (Donald Kaasch ), který ve zdejší inscenaci přes svůj alkoholismus vychází rovněž jako „boží duše“, deptaná, hřešící, ale odpouštějící. Do světa falešného pokrytectví i drzé neomalenosti dobře zapadly i epizodní portréty služek Glaši (Corinne Romijn ) a Fekluši (Klara Uleman ) i chvástavého Kuligina (Roger Smeets ).

O naprosto neurčitých kostýmech (Wolfgang Gussmann ) byla již řeč, vodítkem k tomu, kdy a kde se odehrává Kátin příběh být nemohou. Naštěstí Janáčkova hudba i text ruského dramatika Ostrovského dílo na břehu Volhy tak pevně zakotvily, že se bláhovým snahám příběh vymanit z časových a místních daností můžeme jen pousmát. Stejně tak i scéna (rovněž Wolfgang Gussmann ): dřevěná krabice sbitá z širokých prken sice navozuje ráz bezútěšné tíživosti, ale neumožňuje vůbec navodit atmosféru střídajících se prostředí, navíc třeba 2. obraz se bez nábytku neobejde, a proto jeho přinášení a odnášení vzhledem k tomu, že režisér nepoužívá opony, působí technicky dost problematicky.

Jistým zklamáním byl ovšem dirigent Yakov Kreizberg , který sice Janáčkovu partituru interpretoval pečlivě, ale bez patřičné dramatické jiskry. Většinou volil až příliš volná tempa a při změnách rytmu na neúnosnou míru „odsazoval“, a tak celkově plně nevyužil tvůrčího potenciálu orchestru Nederlands Philharmonisch Orkest . Bez větších problémů se zapojil zřejmě zkušený sbor Koor van De Nederlandse Opera za vedení sbormistra Briana Fieldhouse .

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.