čtvrtek, 1. květen 2014

Americký večer České filharmonie

Napsal(a) 

Marin Alsop a ČF, foto Martin Kabát / Česká filharmonie Marin Alsop a ČFfoto: Martin Kabát / Česká filharmonie
Abonentní koncerty České filharmonie ve dnech 16., 17. a 18. 4. 2014 byly ve znamení skladatelů, kteří jsou dnes často vnímáni jako pilíře americké moderní hudby.

Když Igor Stravinskij tvořil krátce po 1. světové válce koncertní svitu z baletu Pták ohnivák, ani se mu nesnilo o tom, že bude jednou Američanem či spíše „světoobčanem“. Je to hudba téměř smyslně barevná, hlásící se jak k ruským kořenům, tak k neofolklorismu počátku minulého století. V provedení bylo sice více rusofilství nežli „barbarství“, nicméně orchestr byl výborně připraven a i díky Američance Marin Alsop, jistě nejznámější současné vládkyni dirigentské taktovky, byla nakonec skladba předčasným vrcholem koncertu.

Houslový koncert  Samuela Barbera je v Evropě možná nejznámějším a nejhranějším americkým koncertantním opusem. Kompozičně konzervativní, nevýbojný, melodicky i výrazově mimořádný, nesporně oblíbený kus špičkových houslistů. Mezi ně dozajista patří i Kanaďan James Ehnes (ročník 1976). Doma už posbíral všechna kanadská prestižní ocenění a se svými stradivárkami „Marsick“ už byl hostem řady důležitých orchestrů. Jeho interpretace byla vzorová, nicméně v prvních dvou větách jsem už slyšel od některých Ehnesových konkurentů více exprese (Hahn, Jansen, Repin, Bell, Hope, Capuçon…), tónové osobitosti a ve finále větší porci naléhavosti. Možná nejvýstižnější by bylo napsat – decentní, uhlazené, krásné, ale bez záblesku výjimečnosti… Paradoxně největší požitek jsem měl z hobojového sóla Jany Brožkové v druhé větě. Ostatně doprovod byl přímo vzorový!

Marin Alsop a ČF, foto Martin Kabát / Česká filharmonie Marin Alsop a ČFfoto: Martin Kabát / Česká filharmonie
Třetí symfonii Aarona Coplanda se snažila dirigentka připravit co nejlépe, vtisknout do vědomí filharmoniků svou vizi. Symfonie proslula tématem z Andante, které se čas od času objeví tu ve filmu, jindy na olympiádě, ale celá struktura není zas až tak povrchní, i když nedosahuje hloubky a úrovně například 3. symfonie Bohuslava Martinů, které vznikala ve stejné válečné době. A právě Martinů se mi zdál České filharmonii evidentně bližší. Hráči samozřejmě neměli s pochopením bohaté rytmické struktury problém, ale spontaneita a perfekce některých amerických orchestrů mi občas v této upovídané hudbě chyběla (Molto deliberato). Nicméně hostování Marin Alsop u České filharmonie orchestru prospělo a tak kvalitní provedení Stravinského jsem již dlouho neslyšel.  

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.