Washingtonský Národní symfonický orchestr toho v Praze zahrál na Pražském jaru (15.5.) docela dost: českou a americkou hymnu, Sedm studií na náměty Paula Klee od Gunthera Schullera, Rapsodii na Paganiniho téma od Sergeje Rachmaninova, Dvořákovu Novosvětskou a ještě pár odlehčených přídavků. Však také koncert trval dvě a půl hodiny.
Hymny zazněly na připomínku obětí teroristického útoku proti USA, který vešel do dějin pod názvem 11. září. Ta americká ovšem byla zároveň dramaturgickou lahůdkou, protože ji Američané hráli v instrumentaci Igora Stravinského – harmonicky strohé, nenápadně zvláštní, místy až překvapivé; byla prý kdysi v USA dokonce zakázána… Českou hymnu dirigoval Leonard Slatkin tak, jak o něco později Largo z Novosvětské: vroucně a klidně, s dlouhými zámlkami jako chorál.
Zmíněná pomalá věta se díky tomuto pojetí (s dlouhými „nádechy“ frází a v nesmírně pomalém tempu) stala dokonce středobodem celého koncertu, jakousi meditací, vzpomínkou. Bylo to překvapivé, ale v daných souvislostech zcela přesvědčivé a podmanivé vyznění známé hudby; stejně tak byla překvapivá některá rubata a další tempové a výrazové nuance nebo kontrasty v ostatních větách symfonie, nahlížené bez zátěže obvyklé tradice a očištěné tak od rutiny obvyklého výkladu. Ne vše mohlo být pro někoho z domácích jednoznačně přijatelné, ale šance slyšet vlastní repertoár v podání někoho zcela odjinud je velmi důležitá. Nosit sovy do Atén nebo dříví do lesa prostě občas lze.
Schullerova kompozice je sérií vesměs vykonstruovaných miniatur, okořeněná blues a orientálním koloritem. Mnohem zajímavější byl Rachmaninov. Perlivý i mohutně symfonický. Pianista Michail Pletněv má široký rejstřík od měkkých, tichých, ale krásně znělých akordů až po orchestrálně dynamické široké smrště, to vše sjednoceno zdánlivě jakoby velmi snadnou brilantní technikou.
Pokud chtěli Američané skutečně sloužit tryznu za své krajany, pak břeskný pochodový přídavek – s publikem tleskajícím do rytmu – po všem předchozím romantismu nebyl nejšťastnější. Šmrnc promenádní show, při níž orchestr klidně hraje, i když si dirigent založí ruce, však měl.
