pátek, 8. únor 2019

Alternativa 438

Napsal(a) 

Václav Luks, foto Petra Hajská Václav Luksfoto: Petra Hajská

Sedmý únor 2019 se stal (pro mě nečekaně) významným dnem českého hudebního života. Pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Collegium 1704 uvedl umělecký leader a dirigent Václav Luks v Dvořákově síni Rudolfina v duchu historicko poučené interpretace hudby dvě zásadní díla dechového repertoáru – Gran Partitu in B KV 361/37a (Serenáda č. 10) Wolfganga Amadea Mozarta a Serenádu d moll op. 44 Antonína Dvořáka.

Hned na začátku jednoznačný verdikt: Mozarta jsem slyšel v několika provedeních, od vysoustruhovaného Pierra Bouleze a Ensemble Intercontemporain, dokonalých dechů Berlínské filharmonie s Karlem Böhmem či pokusu o autenticitu Nevilla Marrinera a Academy of St. Martin-in-the-Fields až po romantické samostatné dechy Berlínské filharmonie nebo s Danielem Barenboimem. Luksovo provedení bylo v koncepci i detailech stylově nekompromisní, tónově homogenní s překvapivou paletou barev. Lepší verzi této serenády jsem neslyšel.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Serenáda d moll stojí kupodivu na okraji zájmu hudebního světa, což lze omluvit snad jenom náročností partů a seskupením tolika špičkových hráčů na dechové nástroje. Collegium 1704 si dle mých znalostí připsalo primát, neboť nevím o žádném relevantním provedení na kopie původního instrumentáře v tak vysoké kvalitě. (Kdysi jsem slyšel v hladivé interpretaci členy Vídeňské filharmonie s Chungem.) Nezvyklý zvuk mě zpočátku vedl k pocitu, jak by bylo pěkné slyšet hoboj typu Albrechta Mayera či klarinet úrovně Andrease Ottensamera, ale brzy si moje uši nezvyklému Dvořákovi přivykly a skvělá interpretace a nadšení všech účastníků mě vtáhly do hry.

Pro Mozarta zvolil Václav Luks ladění 430 Hz. Od prvních tónů Larga si všichni hudbu slyšitelně i viditelně užívali. Šťastné byly všechny aspekty: tempa, frázování, artikulace, filigránská práce s detaily, připomínající vamberecké krajky, synergie mezi nástroji. To vše ovládané charismatickým vedením principála, jež se léty zpřesňuje a diferencuje. Z proudu hudby se pro mě přece jen vynořilo několik zásadních okamžiků – dialog klarinetu a hoboje v první větě, stříbřitá Romance, průzračné Téma s variacemi připomínající pozdější svět Stravinského, se skvělými vstupy sólového hoboje, klarinetu a horny, a gejzír organizované radosti Finále. Mimochodem Luksova důslednost vstoupila i do odlišení obou menuetů. Dokonalé!

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jedním z výkladů slova serenáda je „večerní hudba pro potěšení“. V programu bylo konstatováno, že se „v rámci jediné skladby podařilo spojit kvalitní zábavu s duchovní hloubkou“. To, co mě asi zaujalo na tomto Mozartovi nejvíce, bylo, jak úspěšné bylo Collegium v tlumočení právě duchovní dimenze.

Dvořák byl velkým potěšením. Především je třeba říci, že instrumentář se vývojově posunul a změnilo se ladění: a = 438 Hz, čímž se přiblížilo současnému stavu. Opět homogenní zvuk, ale více emocionality a – dovolte mi použít dnes málo užívaného slova – vroucnosti. Jiný svět! Zmínil-li jsem, že moje zkušenost s moderním hobojem a klarinetem byla překryta jejich přímými předchůdci, tak to byl právě dialog těchto nástrojů, jenž mě dostal hned od úvodní části. Dovedu si představit, že provedení předních hráčů na dechové nástroje České, Berlínské či Vídeňské filharmonie na moderní nástroje by muselo být lahodné, ale tato historicky poučená verze s nepatrně nižším laděním je báječnou alternativou.

Nepřipomněl jsem známou historickou souvztažnost obou skladeb, která ovlivnila dramaturgii – okouzlení Antonína Dvořáka poslechem Gran Partity ve Vídni v roce 1877, na což kompozičně po svém zareagoval. Večer sice zaznamenaly mikrofony Českého rozhlasu, přesto bych se velmi přimlouval za studiovou nahrávku u některého renomovaného vydavatele. (Hráči měli na svých pultech noty vydané nakladatelstvím Bärenreiter.)

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Dělávám to zřídka, ale collegium bylo tak mimořádné, že uvedu seznam hudebníků, jak byl otištěn v programu. Mozart: hoboj – Hélène Mourot, Katharina Andres; klarinet – Markus Springer, Christiane Foidl; basetový roh – Ernst Schlader, Philippe Castejon; fagot – Jane Gower, Györgyi Farkas; lesní roh – Erwin Wieringa, Emmanuel Frankenberg, Jana Švadlenková, Miroslav Rovenský; kontrabas – Benjamin Wand. Dvořák: hoboj – Hélène Mourot, Katharina Andres; klarinet – Ernst Schlader, Markus Springer; fagot – Jane Gower, Györgyi Farkas; lesní roh – Erwin Wieringa, Emmanuel Frankenberg, Miroslav Rovenský; violoncello – Libor Mašek; kontrabas – Benjamin Wand. Reprízy koncertu: 8. 2. v Drážďanech v Annenkirche a 17. 2. v St. Gallen.

Večer měl silný spontánní ohlas a dvořákovský přídavek. Jsem přesvědčen, že kdyby byli v sále oba skladatelé, že by si koncert náramně užili. Zařadil bych jej mezi nominace na koncert roku.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.