úterý, 8. květen 2012

Allegria e nostalgia

Napsal(a) 

Při příležitosti sedmdesátých narozenin prof. PhDr. Miloše Štědroně, CSc., významného brněnského muzikologa, skladatele a muže mnoha jiných řemesel a zájmů, uspořádala Filharmonie Brno ve spolupráci s Masarykovou univerzitou a Konzervatoří Brno slavnostní koncert na jeho počest. Pro bližší nástin života významného hudebníka a člověka zde bohužel není prostor, jen bych rád připomněl, že nedávno vyšla kniha Přijdu za poledne , složená ze Štědroňových osobních a profesních vzpomínek, jakož i z krátkých komentářů, reminiscencí a blahopřání jeho přátel (Polívka, Kundera, Uhde aj.).

22. února byli návštěvníci po střechu zaplněného Besedního domu svědky velmi vydařeného, interpretačně pestrého hudebního večera. Úvodní vtipné a zároveň důstojné laudatio přednesl rektor Masarykovy univerzity, muzikolog Mikuláš Bek. Z hlediska dramaturgie byl koncert zcela logicky rozdělen na dvě poloviny. První byla věnována výhradně skladbám Leoše Janáčka, skladatele, jemuž Štědroň věnoval většinu svého celoživotního badatelského úsilí. Pouze jsem se trochu divil, že zde nezazněla ani jedna z významných skladeb, které Štědroň spolu s Leošem Faltusem zrekonstruovali (houslový koncert Putování dušičky a symfonie Dunaj) nebo jejichž kritickou edici Štědroň připravil (Amarus, Na Soláni čarták, Věčné evangelium a oba smyčcové kvartety). Druhá polovina večera patřila cele skladbám jubilanta, vzniklým během posledních tří let.

Úvodní Idyllu pro smyčcový orchestr přednesl Moravský komorní orchestr vedený Richardem Kružíkem velmi solidně. V až klasicizujících pasážích Janáčkovy rané kompozice, vzniklé pod silným vlivem Dvořákovy hudby, prosakuje to, co obvykle identifikujeme jako Janáčkův hudební rukopis, na povrch jen ve velmi sporých dávkách. V takřka komorním obsazení občas některé nástroje vyčnívaly z celku na úkor kompaktnosti zvuku, sem tam zaznělo (zejména v prvních houslích) zavrzání. Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením Michala Vajdy podal poměrně suverénní výkon v Ukvaldských písních pro smíšený sbor. Občasná drobná nejistota je omluvitelná vzhledem k tomu, že nejde o profesionální těleso. Kompozičním i interpretačním vrcholem první půle večera byla duchovní kantáta Otčenáš . Ve srovnání s provedením, které měl hudbymilovný Brňan možnost slyšet během loňského Moravského podzimu, šlo o výrazný kvalitativní posun. Pavla Kopecká (harfa) i Ivo Bartoš (varhany) hráli spolehlivě v zájmu celku, tenorista Marek Olbrzymek zpíval svůj náročný part maximálně expresivně, ve zvlášť vypjatých místech až na úkor čistoty projevu. Univerzitní sbor si poradil s intonačně značně náročnou partiturou znamenitě. Co však především činilo tuto skladbu velkým duševním i duchovním zážitkem, byla jednolitá atmosféra, jakou se dirigentovi Michalu Vajdovi podařilo vytvořit. Hypnotizující zvuky harfy a velkých varhan, jakoby přicházející z prostoru mimo tento svět, perfektně kontrastovaly a současně (až dialekticky) souzněly s montážně připojeným zpěvem tenoru a smíšeného sboru.

Druhou, štědroňovskou polovinu večera otevřel Kabinet WAM+WACHS , cyklus pro marimbu, vibrafon a bicí nástroje vzniklý k 220. výročí úmrtí W. A. Mozarta. Vtipná, lehce melancholická, v podstatě intimní skladba složená z historizujících miniatur ukázala, že oba členové OK Percussion Duo (Martin OpršálMartin Kleibl ) jsou skutečnými mistry svých nástrojů. Vtip, nadsázka a polystylovost, tyto atributy postmoderního umění, byly vlastní i dvěma dalším skladbám. Dráždivost až určitá bizarnost cyklu Incantamentum (Zaklínání) spočívá především ve spojení dívčího sboru (Kantiléna ) a vynalézavě morbidních textů vzatých ze starověkých pompejských tabulek určených k zaklínání nepřátel. Kompozičně strohá, recitativní, ale působivá skladba, evokující představu jakési rudimentární rituálnosti, zazněla pod taktovkou Jakuba Kleckera , bicí nástroje obsluhoval Martin Kleibl. Ze závěrečné „dekonstruktivní“ kompozice AD: Allegria e nostalgia jsem měl největší radost. Těchto dvanáct kusů pro klavír a smyčce je upřímným, byť opět s lehce ironickým úsměvem pronášeným holdem hudbě Antonína Dvořáka. Šlo o úplně jiný typ hommage, než jaký známe například od Mariána Vargy. Kompozičně je možné tuto juxtapozici dvořákovské melodiky a forem (polka, furiant, dumka) a „nedvořákovských“ témbrových ploch, vzniklých fragmentarizací hlasů, možné chápat jako realizaci montáže, koláže a persifláže, postupů typických pro brněnskou Novou hudbu. Souhra klavíristky Dagmar PančochovéFilharmonie Brno pod Kleckerovou taktovkou byla takřka bezchybná.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.