pátek, 9. říjen 2015

Alisa Weilerstein odsunula na vedlejší kolej kuře i osud

Napsal(a) 

Alisa Weilerstein a ČF, foto Petra Hajská Alisa Weilerstein a ČFfoto: Petra Hajská

Přišlo mi to nespravedlivé, že výsledkem koncertu České filharmonie 7. října v jejím domovském sále bylo, že  večer ovládla třiatřicetiletá americká violoncellistka Alisa Weilerstein tak drtivě. Nespravedlivé k Janu Ryantu Dřízalovi, kterému uvedla Česká filharmonie premiéru skladby Kuře melancholik, i vůči šéfdirigentovi a hudebnímu řediteli Jiřímu Bělohlávkovi, který dal maximum energie do všech tří skladeb.

O světově prvním uvedení symfonické věty (symfonické básně, symfonické rapsodie?) Kuře melancholik  lze uvést, že to byl jednoznačný úspěch. Skladba  je tektonicky i formálně logicky vystavěná, má nadhled a vtip, který brání pocitu svírající melancholie. Je nejen povedená, ale podle mě až překvapivě zralá. Jan Ryant Dřízal (* 1986) tvrdí, že v ní není ani „dvořákovská melodičnost“ nebo „mozartovská hravost“, ani mahlerovský „celý svět“. Nicméně symptomy toho všeho jsem zde cítil. Vše bylo tak virtuózně přetaveno v osobitý rukopis, že byl zvukový vjem příjemný. Lze to vnímat v intenci pana Ryanta jako „souboj křehkosti duše s bezohledností hmoty“,  jako „symfonickou báseň o soucitu v naší době“, ale posluchač si může do hudby vnést vlastní představu, imaginaci. Skladatel navíc přesvědčil nejen dirigenta, ale i orchestr, který byl evidentně vstřícný a udělal pro první uvedení maximum. (Škoda, že vedení České filharmonie je v uvádění skutečně soudobé symfonické hudby tak opatrné. Možná bychom byli překvapeni výsledkem i přístupem  filharmoniků.) Na pár místech jsem měl pocit, že mohl být finální tvar jemně krácen, ale to nic nemění na příjemném dojmu z premiéry.

Jan Ryant Dřízal a Jiří Bělohlávek, foto Petra Hajská Jan Ryant Dřízal a Jiří Bělohlávekfoto: Petra Hajská

Nejslavnějším interpretem konečné verze Sinfonie concertante,  op. 125, Sergeje Prokofjeva byl Mstislav Rostropovič. Alisa Weilerstein zahrála těžký part neslýchaným způsobem. (V tomto případě na rozdíl od Dvořákova cellového koncertu veskrze pozitivním. Působilo to na mě, jako by byl koncert napsán pro ni.) Skladbu pro mě vlastně znovu objevila. Každý takt pulzoval, žádný tón nebyl pouze „odehrán“. Byla to čtyřicetiminutová interpretační báseň! Orchestr, dirigentem přesně vedený, s ní vzorově spolupracoval. Vrcholné dílo violoncellového repertoáru 20. století znám z živých koncertů a z nahrávek (Rostropovič, Mørk, Schiff, Chang, Harrell, Capuçon, Gerhardt), ale tak sugestivní provedení jsem ještě neslyšel. Bonusová tečka sólového Bacha uvedla pak plné Rudolfinum do sférických výšin. (Paní Weilerstein by měla všechny suity natočit!) Česká filharmonie si však relativně častou spoluprací  s touto mimořádnou umělkyní na sebe ušila bič. Obtížně bude hledat jiné cellisty do svých abonentních koncertů, kteří by v konfrontaci s ní uspěli…

Dojem z provedení Beethovenovy Páté symfonie po prokofjevovském šoku? Výborné, ale ne ohromující či osudové. „Osudová“ v c moll zněla krásně, elegantně, plnohodnotně, měla všechno, co se od Beethovena očekává – napětí i graciéznost, drobná sóla (například pikola) i skupinové vstupy měly lesk.  Na konci jsem byl sice spokojený, ale „pouze“ klidný. Možná mohlo být provedení přesnější, vylehčenější, smyčce měly mít více drivu… Vlastně ani neumím napsat, čím to bylo. A tak stále čekám na symfonického Beethovena v Praze, po němž bych mohl napsat, že jsem byl svědkem dějinné chvíle v životě lidském… Díky za Prokofjeva. Snad Alisu Weilerstein uslyšíme v Rudolfinu hrát i díla skladatelova souputníka Dmitrije Šostakoviče.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.