Dvořákova Praha je zdatný obchodník a nesází na objevnou, nebo alespoň nápaditou dramaturgii, nýbrž na lesk hráčských hvězd a hvězdiček. Na zahajovacím koncertu festivalu (8. 9. ve Dvořákově síni) jsme měli možnost poznat jednu z těch, které na hudební nebe vyšly teprve přednedávnem. Tato klavíristická nova se jmenuje Alice Sara Ott , je jí teprve jednadvacet, je německo-japonského původu a má již čtyřmi nahrávkami (po čtyřech letech od podepsání smlouvy) obloženou kóji v prestižní stáji DG. S Čajkovského Prvním koncertem Alice slaví po světě úspěchy už sedm let (!), tedy od svých šestnácti. Klavíristka je, jak jsem si poznamenal do programu, „ukrutně sympatická“ (mužské publikum si nemohlo nevšimnout pod krémovou róbou prosvítajícího spodního prádla), sebevědomá, na pódiu se pohybuje s překvapivou jistotou a klidem a nechybí jí ani odvaha, jestliže si pro pražský debut vybrala „ausgerechnet“ b moll koncert. Její technika je imponující, ale nikoli neomylná, s „atletickou“ skladbou, založenou spíše na oktávách a akordech než na prstové drobnokresbě (ta jí ovšem šla vesměs bezvadně), měla usměvavá a oduševnělá křehotinka plné ruce práce, někde musela očividně napřít všechny dostupné fyzické síly. Vyjma několika milých osvěžení (pár „taktických“ pauz, druhý z úvodních paralelních „laufů“ ve zmenšených septakordech pojatý jako echo) hrála koncert tradičně, neprovokovala, chvílemi jsem spíš měl z její hry nutkavý pocit jakési pouhé naučenosti – a mravenčí nožičky se mi po zádech nerozeběhly. Za vysoce nadprůměrnou považuji klavíristčinu obratnou muzikálnost a schopnost souhry s orchestrem, jistě vyplývající z jejích komorních aktivit, za zatím relativně průměrnou naopak tónovou kulturu, u některých pianissim (úvod druhé věty) jsem musel špicovat uši i ve své šesté řadě a televizní zvukaři určitě „hýbali páčkou“. S pedálem pracovala Alice trochu extremisticky: něco bylo „přeschlé“, leccos rozmazané. Přišly i malé paměťové kolize (v kadenci první věty, před koncem třetí věty); z druhé z nich s pomocí dirigentova varovného gesta obdivuhodně rychle vybruslila, ale za rozkolísanou psychiku zaplatila několika následnými nečistotami. Shrnuji: Alice Sara Ott vstoupila na světové hudební kolbiště se známou a těžkou skladbou a vystavila se tak srovnání se všemi, kdož ji hráli před ní. Z tohoto úhlu pohledu její výkon hodnotím jako jednoznačně slibný projev mimořádného talentu (zbylé pochybovače odzbrojila Lisztovou La Campanellou jako přídavkem). Na to, jak hluboko pronikne do ducha náročné hudby a zda jí dokáže vtisknout skutečně přiléhavý a snad i osobitý obsahový i zvukový tvar, si ještě musíme nějaký čas počkat.
Koncert se konal v den 170. výročí Dvořákova narození – a čím jiným uctít takové jubileum než Novosvětskou ? Dvaatřicetiletý podsaditý Američan James Gaffigan řídil „profláknutou“ symfonii zpaměti (vždyť i pro něj jako novosvětského občana je to „národní klenot“). Čeští filharmonikové jeho trochu „americky“ vnějškové, občas karajanovsky střídmé či jen výrazově povšechné gesto (nač také filharmonikům v této skladbě počítat doby…) vesměs ctili, hráli zaujatě a s chutí, a dokonce jsem měl pocit, že si od nadšeného Gaffigana chvílemi nechali vnutit mladistvě dravý, exaltovaný styl, jak se s ním setkáváme u dobrých západních orchestrů. Oslava se vydařila.
