Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, janáčkovský festival v Ostravě, Euroart a další mocně vstupují do světa komorní hudby. K nim se řadu let důstojně řadí Dvořákova Praha. V médiích je však málo reflektováno, kolik toho za dobu své existence tento festival pro komorní hudbu udělal. Letošek a příští rok jsou pod „kurátorstvím“ Pavel Haas Quarteta. Ve spolupráci s Akademií klasické hudby letos pozval do Prahy mimo jiné Jerusalem Quartet, Bennewitzovo kvarteto a Zemlinského kvarteto. Poslední jmenované hrálo 17. 9. v Anežském klášteru. Magická atmosféra hlavního sálu bývalého konventu jej inspirovala ke skvělému výkonu.
Prvním číslem programu nebyl nikdo jiný nežli skladatel, jehož jméno má soubor ve štítu – Alexander Zemlinsky. Zvolili Třetí kvartet op. 19. Tragickou, neklidnou hudbu lze jistě chápat jako panychidu za skladatelovu sestru a Schönbergovu manželku Mathildu, já ji v těchto dnech spíše vnímal coby tryznu za Alžbětu II. Interpretace čtyř hudebníků byla naprosto dokonalá. Skutečně si neumím představit lepší. Alexander Zemlinsky musí být výsostně spokojen!
Zvukovou kvalitu smyčcového kvarteta hodně určuje kvalita primária. Je to dokonce jeden z formativních základů. I proto jsem obdivoval zvuk Smetanovců, Vlachovců, původního obsazení Janáčkovců či Talichova kvarteta, proto mám rád zvuk Bennewitzova kvarteta nebo Wihanova kvarteta. A kvůli Františku Součkovi k nim řadím i Zemlinského kvarteto. Jenže kvarteto jsou čtyři lidé a jakkoli je klasická a romantická hudba hodně vázaná na primária, bez ohledu na klišé platí – jeden za všechny, všichni za jednoho. Proto jsem tento večer s potěšením vnímal hru houslisty Petra Střížka, violisty Petra Holmana a s malinkou výhradou i violoncellisty Vladimíra Fortina.
Co se týká Dvořáka, byli v poněkud choulostivější situaci než den předtím Bennewitzovci v případě Kvartetu č. 4 e moll. „Jejich“ Kvartet č 1 A dur je skutečně juvenilní, kde skladatel hledá své místo ve světě komorní hudby. Jsou tam místa nejen nádherná, viz Adagio, ale i nevýrazná (první i finální věta), nevyhraněná, ba plochá. Nicméně udělali dle mého mínění maximum a akcentovali všechny kladné prvky.
Druhá část večera patřila Beethovenovi. Z „Razumovského“ opusu 59 vybrali Zemlinští ten nejlepší – Kvartet č. 9 C dur. Některé soubory chápali či chápou tuto hudbu jako výron preromantické zběsilosti a vzdoru osudu (u nás bylo typickým příkladem Smetanovo kvarteto). Zemlinsky Quartet jde spíše cestou vyváženosti obsahu a formy, drásavosti a osudové smířenosti. Každopádně vrcholem večera byla geniální fuga, jež byla vskutku strhující. Jen málokdy jsem živě slyšel takový výkon. Přidat po strhující fuze závěrečný díl z cyklu z Dvořákova cyklu Cypřiše, Ty se ptáš, proč moje zpěvy, bylo jistě vůči festivalu logickým gestem, nicméně je škoda, že Zemlinští neodpověděli na otázku z konce Beethovena například jiným Beethovenem nebo se nevrátili ke svému erbovnímu skladateli… Večer byl nádherným pokračováním recitálu Bennewitzovců. Nicméně při návratu z koncertu jsem se nemohl zbavit myšlenky – škoda, že obě špičková kvarteta nehrála v Rudolfinu.
