Leoncavallova opera Komedianti bývá často uváděna ve dvojici s Mascagniho Sedlákem kavalírem, tentokrát k ní však v opavském Slezském divadle přiřadili u nás poprvé uvedenou jednoaktovou operu Sergeje Rachmaninova Aleko. Obě opery měly svou světovou premiéru v roce 1892, Rachmaninova hudba však směřuje ještě k romantismu, zatímco Leoncavallova k veristické dramatičnosti. Předlohou libreta k Alekovi, které vytvořil Vladimír Ivanovič Němirovič Dančenko, byla Puškinova povídka Cikáni (1824).
Režisérka obou jednoaktovek Jana Andělová Pletichová byla tentokrát sama sobě scénografkou (technické řešení Ondřej Bartoš). Lyrizovaná scéna s měsícem v úplňku, se zadní projekcí fotografií barevné oblohy a s větvovím stromů zavěšeným na tazích zdůraznila konzervativnost režisérčina přístupu k této opeře. Na točně ležící kmen stromu svou labilností spíše komplikoval volný pohyb po jevišti a snad omylem se stalo, že Alekova poslední slova překryly větve. Režisérka si přizvala ke spolupráci obratnou choreografku Lindu Fikar Stránskou, jíž svěřila mimo jiné také baletní zpracování mezihry.
Rachmaninovův Aleko téměř postrádá jak ve svém libretu, tak i v jeho hudebním zpracování (tehdy teprve devatenáctiletým skladatelem) smysl pro divadelní kvalitu. Inscenace ponechala postavy ve statických postojích s výjimkou Aleka v podání Jiřího Přibyla a cikánky Zemfiry (Barbora Řeřichová), která svou roli pod vedením choreografky spíš půvabně odtančila. S kostýmy si nápaditě pohrála Michaela Savovová, jen Mladému cikánovi kostýmem i přebujelou parukou spíše ublížila.
Režisérce se víc dařilo ve druhé části večera, zaujalo její řešení komedie, v níž se šťastně sešlo scénografické řešení, kostýmy i aranžmá. Obě jednoaktovky mají podobné téma, je jím neovladatelná žárlivost staršího muže – Aleka, Cania – která jej vede k vraždě ženy i jejího mladého milence. Výkon pěvců, tedy i sboru, ba i orchestru byl v Leoncavallových Komediantech po všech stránkách vyzrálejší, usazenější a uvolněnější.
Spolehlivý hudební základ inscenace spoluvytvořil častý host opavského divadla dirigent Petr Šumník, který oběma malým operám vtiskl co největší možnou dramatičnost a s patřičným nadhledem dosáhl spolehlivé souhry jeviště s orchestřištěm. Nejvýraznější postavou Rachmaninovy opery byl Jiří Přibyl v titulní roli Aleka, v Komediantech podal obdivuhodný výkon Juraj Nociar jako Canio, Barbora Řeřichová jako Nedda a po pěvecké i herecké stránce vynikl Pavel Klečka jako Prolog a jako proradný Tonio. Charismatický paňáca Canio postrádal, bohužel, stejně výrazného protivníka v Neddině milenci Silviovi, kterého hrál, či spíše jen odzpíval Alexander Vovk. Nemile mne překvapil nekvalitní program k inscenaci, v němž je mnoho chyb.
