pátek, 18. červen 2021

Aktuální pohled na barokní hudbu v perfektní souhře. Jean Rondeau a Thomas Dunford v Tišnově vedli Pokec s múzami

Napsal(a) 

Jean Rondeau, Thomas Dunford, foto Jiří Sláma Jean Rondeau, Thomas Dunfordfoto: Jiří Sláma

Cembalista Jean Rondeau a loutnista Thomas Dunford, dva mladí francouzští umělci, v úterý 15. června zažili v kostele svatého Václava v Tišnově obrovský úspěch svojí moderní interpretací barokní hudby, kterou si všechny posluchače po prvním tónu podmanili. Z jejich suverénní souhry jde respekt a jejich hudba působí mimořádně oduševněle.

Koncert s názvem „Pokec s múzami“ v rámci festivalu Concentus Moraviae od prvního okamžiku nabýval poetické a klidné atmosféry, a to nejen díky krásnému prostředí města Tišnov, ale zejména díky neuvěřitelně inspirující auře dvojice mladých umělců. Od počátku působili naprosto nezávazně a přirozeně, za což lze vděčit především loutnistovi Thomasu Dunfordovi, který do poslední chvíle před začátkem koncertu ve stínu stromů četl knihu. Již toto gesto nám může vypovídat o umělcově sdělné duši.

Stejně jako předešlého dne, kdy vystoupil sólově cembalista Jean Rondeau na zámku v Miloticích, se skládal program z ryze francouzské hudby mistrů 17. a 18. století. Dvojice svůj koncert uvedla skladbou Suite en ré mineur reprezentanta pařížských loutnistů Roberta de Visée, který měl mimo jiné velmi blízko také k italské hudbě, a tedy bohaté melodice, se kterou si loutnista Dunford velice dobře rozuměl. Již v této skladbě nám o sobě interpreti prozradili téměř vše, co jsme nadále mohli v různých obměnách slyšet – především to, že oplývají až nepochopitelným smyslem pro dokonale přesnou souhru. Rondeau předvedl, že je nejen schopným sólistou, ale také komorním hráčem, neboť v pravý okamžik dokázal ustoupit zvuku nastupující loutny, jejíž struny se náhle, avšak v pravý moment, rozezněly. Střídání nositelů melodie, tedy cembala a loutny, se v této skladbě plynule vzájemně prolínalo. Dunford nabídl nejen spoustu procítěných míst a jemných tónů a melodií, ale především schopnost dokonalého tvoření kontrastní dynamiky, v čemž podpořil výjimečnost spojení cembala a loutny. Oba nástroje tak tvořily perfektní pár, přestože od dob renesance symbolizovaly vzájemné protiklady: loutna – Měsíc, stříbro a vodu, cembalo – Slunce, zlato a oheň. Přes tyto výrazné symbolické rozdíly jsme však mohli slyšet dokonalé splynutí těchto nástrojů v jeden celek.

K rozjímání poté zvala svobodná a emotivní melodie skladby Les Voix Humaines (Lidské hlasy) Marina Maraise, který se touto skladbou chtěl ve svých instrumentálních skladbách co nejvíce přiblížit ideálu projevu lidského hlasu. Marais byl mimo jiné virtuózem hry na violu da gamba, jíž věnoval množství skladeb. Po této krátké loutnové skladbě se nám předvedl také Rondeau skladbou od Françoise Couperina Prélude en Do Majeur, kde vynikaly především citlivě vnímané postupy spodních basových tónů. Tento kus je ze sbírky L’Art de Toucher le Clavecin, jež v překladu znamená Umění dotýkat se cembala, přičemž „dotýkat se“ ve francouzštině znamená nejen dotknout se něčeho, ale dotknout se taktéž něčí duše. U cembala to pak znamená tvořit jemný, přitom však znělý a zpěvný tón bez narušení křehkosti, a to se Rondeauovi bez potíží dařilo. Stejně tak bylo možno slyšet city lásky, o nichž sám hovoří a které k cembalu chová.

Mimořádně krásná byla část La Ménetou, v níž se znatelně projevila precizní souhra, i v nejpomalejších částech hráči postupovali společně na setinu přesně, stejně tak při ritardandech, což je úkol nelehký pro nejedno komorní uskupení. Nesmíme opomenout vyzdvihnout taktéž pestrou škálu barev, jež umělci na pódiu dokázali tvořit spojením svých nástrojů, kdy se v mnohých okamžicích až zdálo, jako kdyby byl přítomen třetí nástroj. Tato hra s paletou barev byla skutečně působivá, ovšem na které jiné muzikanty než francouzské právě tyto nároky klást?

, foto Jiří Sláma foto: Jiří Sláma

V dalších skladbách Françoise Couperina se vyskytlo mnoho dalších okouzlujících míst a tím, že skladby plynuly v těsné návaznosti za sebou a že působily velmi totožně, mohl posluchač nabýt dojmu, že se jedná o příjemnou trvající improvizaci. Mnohé miniaturní charakterové změny i v tomto případě působily jednotně, co se týká souhry, až se zdá být opravdu nemožné, že mohou dva muzikanti dosáhnout takového spojení a jejich hudba může působit tak dokonale jako výtvor jedné jediné duše, jejich pocitů a nálad.

Jean-Henri d’Anglebert, významný pařížský cembalista působící na sklonku 17. století, taktéž obohatil svojí skladbou Suite II en ré mineur večerní program. Během hry ztrácel posluchač představu časoprostoru díky dokonalé práci s výrazem obou interpretů, nabýval pocitu, že každý tón a každá fráze má svoji vlastní myšlenku, jasně srozumitelnou, kterou nám zároveň chce sdělit, projevila se zde tedy naprosto dokonalá deklamace pomyslného hudebního textu, o kterém mimo jiné Jean Rondeau taktéž v jednom z rozhovorů hovořil, tolik příznakového pro období baroka. To vše umocňovalo po celou dobu koncertu Rondeauovo dokonalé splynutí s nástrojem stavitele Jukky Ollikky dle modelu Couchet 1681 / Blanchet / Taskin a zcela plynulé přechody mezi rejstříky, které by člověk ani nezaznamenal nevidět na muzikantovy ruce. Neustálé přelévání z tónu do tónu nikdy nepůsobilo více svobodně a hladce.

V závěru plánovaného koncertu zazněly skladby otce a syna z rodiny Forqueray, jejichž výběr energických skladeb prověřil virtuózní techniku obou muzikantů, pozoruhodná byla opět souhra, tentokrát však v mimořádně rychlém tempu, zejména v závěrečné skladbě La Jupiter, pro mnohé ostatní nezvladatelném. A to vše umocnila nápadná dynamika plná kontrastů a hutné akcenty. Obdivuhodný výkon podal loutnista Dunford, který se s přesností strefoval do svižných pasáží svého kolegy a také do posledních not jeho trylků. Ihned po téměř padesáti minutách trvající hudby se spustil aplaus nadšených posluchačů, Thomas Dunford a Jean Rondeau je tak odměnou obdarovali hned třemi přídavky, přičemž poslední z nich obzvláště překvapil, neboť byl vokálně-instrumentálního charakteru. Thomas Dunford totiž poté, co stvrdil své kvality uznávaného loutnisty, předvedl působivý pěvecký výkon, přirozeně krásný a jemný hlas.

V kostele svatého Václava, kde koncert probíhal, panovala po celou dobu velmi klidná, příjemná a inspirující atmosféra, a nesmíme opomenout zmínit ani výbornou akustiku. V nynější době byl tento koncert opravdovou očistou duše a jistě nejednoho posluchače nabyl pozitivní energií. A tito dva mladí umělci naprosto suverénně potvrdili, co je již všeobecně známo, a sice jejich prvotřídní kvality nejen na poli barokní hudby, jejíž zásady se skloubily během koncertu s moderním smyslem pro vnímání hudby a baroko opravdu nikdy před tím neznělo tak moderně, tak aktuálně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.