pondělí, 27. listopad 2017

Aimard se s Bachovou duší potkal, bohužel až na konci

Napsal(a) 

Pierre-Laurent Aimard, foto Zdeněk Chrapek Pierre-Laurent Aimardfoto: Zdeněk Chrapek

Klavírní festival Rudolfa Firkušného se postupně blíží ke svému závěru a v sobotu nabídl koncert uznávaného francouzského klavíristy Pierra-Laurenta Aimarda. Na festival přijel už podruhé a opět se představil interpretací hudby Johanna Sebastiana Bacha. V roce 2014 hrál celý 1. díl Dobře temperovaného klavíru, v sobotu pro festivalové publikum připravil Bachovo veledílo Goldbergovské variace. To byl bohužel základní problém tohoto koncertu. Známé jméno francouzského klavíristy a legendární Bachovo dílo spolehlivě zaplnily Dvořákovu síň. To byl zřejmě hlavní cíl pořadatelů. Laické hudbymilovné publikum odcházelo spokojené, četně zastoupení profesionálové poněkud rozpačitě. Důvodů je více.

J. S. Bach Goldbergovské variace BWV 988 psal pro dvoumanuálové cembalo. Podle skladatelova prvního životopisce Johanna Nikolause Forkela dílo psal na objednávku pro ruského velvyslance u drážďanského dvora hraběte Hermanna Karla von Keyserlinga. Ve svých službách zaměstnával Bachova žáka, talentovaného cembalistu Johanna Gottlieba Goldberga, který rovněž dílo nastudoval a hraběti často přehrával. Struktura a charakter díla v zásadě nepřímo potvrzují tradovaný důvod objednávky. Hrabě si u Bacha vyžádal hudbu, která by mu zpříjemňovala dlouhé bezesné noci. Právě charakter díla i jeho technická náročnost Goldbergovské variace staví mezi Bachova nejnáročněji díla pro klavír i cembalo vůbec. Devadesátiminutová skladba vychází z tématu křišťálově čisté Arie, jejíž basová linie ve svých harmoniích i v počtu taktů tématu prochází celkem třiceti variacemi a dílu tak dodává riziko určité monotónnosti, se kterou je nutné velmi citlivě pracovat. Každá variace je totiž samostatným mikrosvětem. Pokud se charakter jednotlivých variací plně nevystihne, ztrácíme skutečný půvab a originalitu díla. Další problém je uchopení Goldbergovských variací v klavírní interpretaci. Dvoumanuálové cembalo totiž nabízí širokou škálu rejstříků a s tímto zvukovým obrazem Bach také variace komponoval. U klavírní interpretace je tedy ze všech těchto důvodů zcela zásadní dokonalé zvukové ovládnutí nástroje. Pokud to klavírista nezvládne a s velkou pokorou se nepohrouží do komplikovaného vedení hlasů, vznikne devadesátiminutové zvukově fádní dílo. Nelze to pak zachránit nestylovými akcenty, nepřirozenými rubaty, romanticky laděným legátem a už vůbec ne crescendem či decrescendem na krátkém úseku.

Pierre-Laurent Aimard, foto Zdeněk Chrapek Pierre-Laurent Aimardfoto: Zdeněk Chrapek

Bohužel toto vše bylo možné v sobotu večer v Rudolfinu slyšet. Po celou dobu koncertu jsem si kladla otázku, jestli Pierre-Laurent Aimard hraje  v indispozici nebo náročnost tohoto díla podcenil… A co by mu na toto provedení řekla jeho profesorka Yvonne Loriod, legendární klavíristka, která byla známá nejen pro své klavírní umění, dlouhou řadu úspěšných žáků, ale také pro svoji přísnost. A také pro nahrávky klavírního díla svého manžela, Oliviera Messiaena. Pierre-Laurent Aimard měl tedy jedinečnou příležitost tohoto skladatele nejen osobně poznat, ale ve třídě Yvonne Loriod také studovat. Ostatně právě na interpretaci Messiaenova díla postavil v počátcích celou svou kariéru a záhy se do povědomí hudební veřejnosti dostal i jako vynikající interpret soudobé hudby, který jako první sólový klavírista souboru Ensemble intercontemporain úzce spolupracoval s jeho zakladatelem, Pierrem Boulezem. Jaká škoda, že dramaturgie festivalu nevyužila skutečnosti, že Pierre-Laurent Aimard je v současnosti bezesporu považován za nepřekonatelného interpreta Messiaenovy hudby a rovněž jednu z vedoucích osobností interpretace hudby 20. a 21. století a opětovně Aimarda pozvala s Bachovským programem. Ačkoliv Pierre-Laurent Aimard za svou debutovou nahrávku Umění fugy získal ocenění, hloubku náročných Goldbergovských variací je možné pojmout pouze intenzivním celoživotním studiem Bachova díla. Problém už naznačoval samotný fakt, že Aimard Goldbergovy variace interpretoval z not. Ano, je to mimořádně náročné dílo, i z hlediska paměti. Pokud mohou violoncellisté z paměti hrát recitál Bachových sólových suit, měl by pamětně zvládnout Goldbergovy variace i klavírista, obzvláště pokud chce být považován za znalce Bachovy hudby a hraje na festivalu této úrovně. Noty totiž mimo jiné tvoří určitou bariéru, přes kterou se umělec k hudebnímu jádru vnitřně nemusí dostat. A tak jsem měla v sobotu pocit, že jsem spíše na velmi zdařilé lekci „dešivráž“ (dechiffrage – hra z listu, pozn. aut.). Z umělce byla cítit lehká technická nejistota a často bylo vidět, že těžké technické pasáže prostě z not odehrál, aniž by se detailně zabýval vedením hlasů a jejich zvukovou odlišností. Klavír zněl hezky, ale až na výjimky stále stejně. Místy jsme slyšeli legáta vhodná pro hudbu Messiaena, nikoliv Bacha. Pomalé variace postrádaly vnitřní klid, reprízy zněly stejně… Je zvláštní, že Aimard se po devadesátiminutovém potýkání s Bachem konečně s Bachovou duší potkal. Paradoxně až v posledních pěti minutách, kdy ve finální Arii odložil veškerou vyumělkovanost a úvodní téma v repríze zahrál prostě, v její čistotě a přirozenosti.

Francie má obrovskou základnu v historicky poučené interpretaci a v oblasti dobových nástrojů. Sobotní koncert ovšem potvrdil to, co se mezi klavíristy ostatně ví. Totiž že klavíristé do Francie za studiem Bachovy hudby nejezdí. Goldbergovy variace jsou prubířským kamenem. Během pár taktů se pozná skutečný znalec Bachovy hudby. Na festivalu nesoucím jméno legendárního Rudolfa Firkušného by mělo toto dílo zaznít na jiné úrovni. A kdo jiný by měl začít vychovávat české konzervativní publikum u nás nepříliš známou hudbou, než právě tento festival a jeho organizátor, MHF Pražské jaro.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.