S potěšením jsem na začátku sezony přivítal záměr FOKu přivézt do Prahy soubor Profeti della quinta a návštěvy pražského „fokáckého“ kostela sv. Šimona a Judy jsem posléze nelitoval. K vysvětlení záštity Daniela Merona, velvyslance Státu Izrael, stačí uvést jména členů: Doron Schleifer, Roman Melish – kontratenoři, Lior Leibovici, Dan Dunkelblum – tenoři, Elam Rotem – bas, cembalo a umělecký vedoucí a konečně Ori Harmelin – theorba. A důvod přinejmenším stejně silný – Salomon Rossi (ca. 1570-1630), Mantovan i Hebrejec, jehož hudba byla páteří koncertu 27. 11. 2018.
Původem izraelský soubor, který v současné době pobývá spíše v Basileji, kde „profetiové“ většinou studovali na tamější Schole Cantorum Basiliensis, nabídl jednak Rossiho žalmy a zhudebnění úryvků ze starozákonní Písně písní, jednak jeho italské madrigaly. Snad kvůli změně či doplnění zazněly kompozice Elama Rotema a protože bylo záměrem večera představit sólové ambice hudebníků, vítanou a výborně interpretovanou vsuvkou byla theorbová Passacaglia Giovanniho Girolama Kapspergera. Dalším čistě instrumentálním „interludiem“ byla cembalová Improvizace na „Ballo del Granduca“, jež byla sice vynalézavě eklektická, ale naznačila, že hlavní síla pana Rotema je spíše ve vedení souboru.
Z večera, jehož duchovním ostinatem bylo vzývání Hospodine, Pane náš (Adonaj Adonejnu), jsem měl pocit, že Profeti jsou velmi dobří, nadšeně a zaujatě zpívající hudebníci, mají interesantní souzpěv, v tutti téměř dokonalou intonaci, ale při sólovém exponování pěvecké limity. Speciálně to platí pro kontratenoristu Dorona Schleifera, tenoristu Liora Leibovice a vůdce souboru. Konkurence ve světě hudby baroka je neúprosná. Jenže soubor má přidanou hodnotu, jako málokdo – mimořádný cit pro velmi autenticky působící interpretaci hebrejské duchovní hudby Rossiho. Právě žalmy a závěrečná Yitgadal veyitkadash (Kadiš modlitba) byly pro mě nejsilnějšími zážitky. Když pominu skutečnost, že Rossiho docela prosté madrigaly kompozičně přece jen nedosahují úrovně Claudia Monteverdiho, pak mě zpěváci přesvědčili více v žalmech. Kdybych měl určit jednoznačné plusy, nejvíce mě oslovily žalmy Shir hama’alót (Žalm 128), madrigal Messaggier di speranza a samozřejmě zmíněná modlitba Kadiš. Na opačném konci by asi byly madrigaly Cor mio, deh non languire a Rimanti in pace s labilním kontratenorem.
Sezonní dramaturgie FOK v komorní hudbě je nezaměnitelnou součástí pražského hudebního života a koncert Profetti della quinta, kteří s nadsázkou skutečně působí jako proroci nadčasové hudby Salomona Rossiho, to plně potvrdil. S pražským publikem se soubor rozloučil půvabnou úpravou židovské písně Maoz tzur, která jistě nejen na mě působila jako příjemná anticipace blížící se Chanuky – Svátku světel.
