Ač sám se věkem směle může řadit do škatulky mladých interpretů, je již Adam Plachetka zpěvákem zcela vyspělým. Na koncertě v pražském Rudolfinu, který se uskutečnil 23. 5. v rámci festivalu Pražské jaro, představil jako své hosty čtveřici mladých pěvců, kteří jsou na počátku své umělecké kariéry. Jak sám Plachetka v programu uvádí s trojicí interpretů má své osobní zkušenosti z interpretačních kurzů, pouze tenorista Petr Nekoranec byl pro něj osobně neznámý.
Samotný koncert byl rozdělen do dvou částí. V první části zazněly výhradně skladby W. A. Mozarta, ve druhé jsme se přesunuli do italského belcanta, které je přece jen již technicky náročnější. Program byl zvolen vhodně s ohledem na věk účinkujících, však je také Plachetka v mozartovském a nyní již i belcantovém repertoáru naprosto suverénní. Árie byly pečlivě vybrány a účinkujícími řádně nazkoušeny jak se při této pro ně jistě velmi významné události sluší a patří.
V hodnocení interpretů dám prvně přednost mladým zpěvačkám. Slovenská sopranistka Michaela Kušteková působila na jevišti jistým dojmem, svůj hlas technicky ovládá, pouze v nejvyšších polohách šla přece jen lehce přes sílu, to se však dá v tomto věku jistě omluvit. Celkový dojem z jejího vystoupení byl velmi pozitivní. Mezzosoprán Simony Mrázové je velkým příslibem do budoucna, jen na ni nejvíc ze všech interpretů dosedla tréma. Její hlas je pěkný, odlehčený, především ve výškách udivovala svoji jistotou, je otázka jakým směrem se její hlas bude dál vyvíjet – jestli pěvkyně zůstane v mezzosopránovém oboru. Určitě se vyplatí tuto mladou nadějnou zpěvačku dále sledovat. Velmi mě zaujalo tercettino Fiordiligi, Dorabelly a Dona Alfonsa z Cosi fan tutte v závěru první části programu. Opravdu pěkně sezpívané od všech tří zpěváků.
Zlínského rodáka Romana Hozu jsem měl možnost slyšet v Brně ve studentském představení Čajkovského Oněgina (rok 2011), kde ztvárnil náročnou titulní roli a už tenkrát mě velmi zaujal. V Brně na JAMU studoval pod vedením Zdeňka Šmukaře, nikoli tedy Šmukýře, jak je v programu mylně uvedeno. S napětím jsem tedy očekával, jaký pokrok Hoza od dob svých studií učinil a byl jsem velice mile potěšen. Jeho projev je sebejistý, koncert si užíval, duet s Adamem Plachetkou v Cimarosově Tajném manželství mě opravdu velmi pobavil – byl pro mě jedním z vrcholů koncertu. Jeho baryton je čistý, zvučný, krásně posazený vepředu, snad možná v nejvyšší poloze by mohl být malinko znělejší, ale to se pracovitostí jistě dopiluje. Byla radost ho nejen poslouchat, ale i sledovat, jak dokáže být komediální. V jeho od letošního roku novém německém angažmá v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu nelze jinak, než mu popřát hodně úspěchů.
Poslední z hostů Adama Plachetky tak zbývá mladý tenorista Petr Nekoranec. Přiznám se, že tohoto zpěváka sleduji už zhruba tři roky a právě on byl pro mě tím, koho jsem si přál slyšet nejvíc. Nejvíce mě překvapilo zařazení náročné árie Ah! Mes amis, quel jour de fête!… Pour mon âme, která je parádním kouskem v repertoáru např. slavného Juana Diego Floreze. Nekorancův výkon mě ale přesvědčil o tom, že pěvec tuto árii zařadil do programu zcela oprávněně. Technika hlasu na tak mladého zpěváka je výborná a tato těžká árie v jeho podání byla pro mě vskutku zážitkem. Skláním se před jeho pedagogy, jak jej dokázali dobře připravit. V duetu Voglio dire lo stupendo elisir z Nápoje lásky trochu upozadil Nekorance Adam Plachetka v postavě Dulcamary. V budoucnu si ale dokážu představit Nekorance v úloze Nemorina, Plachetku jako mastičkáře Dulcamara a Hozu jako seržanta Belcora. Když bude Petr Nekoranec rozumně rozšiřovat svůj repertoár a půjde postupně za svým cílem, pak to může být tenorista nejen českého, ale i světového formátu.
Adama Plachetku asi ani není třeba nějak hodnotit. Byl milým a pozorným hostitelem ve všech směrech, a uvědomoval si, že prostor mají dostat na jevišti především jeho o něco málo mladší kolegové. Když bylo však potřeba, tak publiku ukázal, proč je už nějaký ten rok sólistou ve Vídni a nedávným debutantem v Metropolitní opeře v New Yorku.
Na konci programu jsme se dočkali i tří přídavků, které uzavřely tento nezapomenutelný operní večer.
Symfonický orchestr českého rozhlasu pod taktovkou dirigenta Tomáše Braunera zkušeně doprovodil mladé umělce a i on se bavil v příjemné atmosféře ve zcela vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina.
Na závěr se také sluší dodat, že na koncertě se organizačně podílela nezisková organizaci Zámek Liteň, z. s., jejímž hlavním cílem je obnovit a pozvednout jméno a odkaz české operní sopranistky světového formátu Jarmily Novotné (1907 – 1994).
Věřme, že by se tento výjimečný počin mohl změnit třeba v tradici Pražského jara.